Historie domu č.p. 205 v Tisé

Autor Josef Novotný | Datum 03.06.2011

Oprýskanou budovu obecního úřadu v Tisé zná snad každý. Někoho možná napadne při obouvání běžek, že tak velká stavba, by lépe slušela okresnímu městu, než horské vsi. Jiný si cestou z Rájce v parném letním podvečeru pomyslí cosi o megalomanském kulturáku, suše mlaskne a zapadne naproti na pivko. Jen málokdo se zastaví, posune čepici do týla a v tympanonu uliční fasády objeví prosvítající nápis VOLKSHAUS.

Tisá je středisko se starou dělnickou tradicí, které mělo s okolními obcemi vysoce rozvinutý průmysl, ale zároveň mohlo nabídnout svým návštěvníkům z Ústí, Teplic a Drážďan nebo Podmokel a Pirny čistý vzduch. Počátkem 20. let minulého století se staly okolní skály středem pozornosti rozvíjejícího se životního stylu – turistiky. Tisá, Ostrov a Rájec byly ve volných dnech zaplavovány od časného jara až do příchodu zimy stovkami turistů. Mimo skal a koupání v Cihlářském rybníku je lákala k příjemnému pobytu celá řada hotelů a restaurací až po nejlevnější hospody.

V roce 1895 byl ve Vídni založen turistický spolek Die Naturfreunde (TVDN) propagující pobyt v přírodě mezi dělníky. V sociálnědemokratickém prostředí se jeho činnost šířila v německy mluvících zemích. V roce 1905 byla založena místní skupina v Mnichově a podél Krušných hor se osvěta šířila Saskem, až byla založena v roce 1914 i místní skupina v Drážďanech. Zdatnější dělnická mládež uvnitř Přátel přírody založila lezecký odbor Vereinigte Kletterabteilung (VKA). Jeho členové se kromně sportovní činnosti politicky radikalizovali, až byl VKA z Naturfreunde v roce 1930 vyloučen. Nový název nyní už samostatného spolku zněl Naturfreunde Opozition – Vereinigte Kletterabteilung (NFO-VKA) a v rozštěpené německé levici se jeho členové ostře vyhranili proti nastupujícímu národnímu socialismu za pomoci komunistické ideologie šířené mezi nimi trockistickými intelektuály. Začalo se jim říkat Rudí horolezci.

Dřívější hostinec “U hraběte Thuna” č.p. 205 koupil ve 20. letech místní dělnický spolek a změnil název na Volkshaus – Lidový dům. Tisá byla oblíbeným místem Přátel přírody, turistů a horolezců z obou stran hranice. Společně se pořádají prvomájové manifestace, oslavy na počest narozenin Lenina, Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Vzniká mnoho vazeb pro pozdější společný boj proti fašismu.

O tehdejším napjatém ovzduší vypovídá kronika české školy v Tisé. V září 1929 byl oficiálně odhalen pomník padlým ve světové válce. Do Tisé se z ní nevrátilo 81 mužů. Říkalo se, že tři komunistické rodiny nenechaly jména svých padlých umístit na pomník. K tomu komunisti uspořádali na truc svoji slavnost. V pietním okamžiku, kdy u pomníku oplakávaly ženy své muže a syny padlé ve válce, zazněl od Lidového domu řízný pochod a komunisté vyšli v průvodu obcí. U kostela začala komunistická mládež vykřikovat hesla: „Pryč s fašismem , hanba buržoasii, ať žije Internacionála.“ Následkem toho už 27.10.1929 při volbách do Národního shromáždění utrpěli komunisti velkou ztrátu hlasů, jež získali Hackenkreucleři.

Večer 7. března 1930 byla na Malých stěnách zapálena hranice. Odbor Národní jednoty severočeské (organizace, která sdružovala Čechy z širokého okolí Tisé) pořádal oslavu 80. narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Vystrašený hasič dole ve vsi začal troubit poplach. Z trosek Lidového domu totiž ještě stoupal dým, hostinec vyhořel dva dny před tím, když se tam mezinárodní dělnictvo loučilo s masopustem. Za zvláštních okolností a nešikovnosti hasičů shořel Lidový dům do základů, ač mohl být alespoň z polovice zachráněn. Jeden komunista prý dokonce vykřikl na známého hasiče: “Člověče, nestříkej na to, dyť to nebude hořet!” Komunisti museli Lidový dům přestavovat, neboť stavební komise shledala stav zvláště tanečního sálu za chatrný. A tak jim oheň uspořil polovic práce a pojišťovna přispěla na novou stavbu.

Pro stavbu Lidového domu byl ustaven spolek “Vereins Arbeiterheim” (Spolek Dělnický dům). Vypsané podíly v ceně 400,- Kč zakoupily v různém množství: Německá strana sociálně demokratická, Komunistická strana, Dělnický tělocvičný svaz, První samostatná dělnická pojišťovna pro zaměstnance v Tisé (mimořádné pojištění). Na výstavbě se podílela řada dělnických spolků: Cyklistický, pěvecký, hudební, divadelní a konzumní.

Podobný scénář byl použit při požáru Říšského sněmu 27. února 1933, kdy fašistická vláda promyšlenou akcí omezila v Německu lidská práva. Aby se vyhli zatčení, emigrovali stíhaní antifašisti z tehdejšího hejtmanství Pirna do ČSR. Velká část se jich soustředila na oblast Tisé, kterou z dřívějších společných akcí dobře znali. Během března 1933 se zformovala v okolí Tisé protifašistická skupina odporu, kterou tvořili většinou členové v Německu zakázané KPD Walter Förster, Gerhard Hartmann, Arno Hering, bratři Morcheové, Max Niklas, Walter Richter, Georg Peschke, Georg Schöne, Arthur Thiermann a Alfred Vater.

Emigrace do ČSR probíhala často za dramatických okolností. Arthur Thiermann uprchl při střídání stráží SA z vazby na Starém zámku v Pirně. Jeho cesta vedla přes Elbleite, do Weißigu, odtud přes Thürmsdorf do Langenhennersdorfu, Rosenthalu do ČSR. Ve Volkshausu v Tisé nalezl přístřeší.

Zpočátku bylo úkolem odbojové skupiny Tisá vedené Alfredem Vaterem přenášení antifašistických tiskovin přes hranici a jejich šíření v pohraniční oblasti. Později zásilky materiálu nekončily pouze v Pirně, ale byly distribuovány dále do Drážďan, Lipska a Berlína. Kromě letáků pašovali do Německa především Gegenangriff (Protiútok), Baseler Rundschau (Basilejské rozhledy), časopisy Rote Fahne a Arbeiter-lllustrierte-Zeitung.

Alfred Vater společně s Arthurem Thiermannem 2. 11. 1933 překročili hranici mezi Ostrovem a Rájcem. Měli hned za hranicí předat balík s asi 30 ilegálními tiskovinami. Organizace ilegálního rozšiřování tiskovin byla zrazena. Přes včasné varování, pokračoval Vater do vnitrozemí a navštívil svoji matku v Pirně-Neundorfu. Zde byl následující den zatčen. Dne 3. 7. 1934 začal v Plavně před Zvláštním saským zemským soudem proces proti Alfredu Vaterovi a dalším 51 členům sítě, která distribuovala tiskoviny. Vater obdržel jako hlavní obžalovaný 4 roky káznice. Až do svého propuštění byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.

Velmi důležité bylo šíření důkazů o fašistickém teroru v Německu do zahraničí. Středem zájmu odbojářů byly poměry v tehdejší vazební věznici Hohnstein. Dne 23. dubna 1933 zabilo SA ve vazebním táboře Königstein-Halbestadt, spadajícím pod Hohnstein, komunistu z Heidenau Fritze Gumperta. Rudolf Nesajda, fotograf z Heidenau, vyfotografoval otevřenou rakev s otřesně zohaveným tělem v síni místního hřbitova. Negativ se 16 snímky předal horolezci Kurtu Hartmannovi, který ho přenesl do Lidového domu v Tisé. Snímky se objevily v ilegálním časopisu AIZ a později v Braunbuch über den Reichstagsbrand und Hitlerterror (Hnědé knize o požáru Říšského sněmu a hitlerovském teroru). Členové odbojové skupiny se tak významně přičinili o zveřejnění faktů utajovaných nacistickou propagandou.


Klikni pro větší rozlišení

Ilegální přechod hranic nebyl nijak bezpečnou činností. Proto hrálo důležitou roli získávání zbraní. Členové proletářských milicí, kteří bránili Výmarskou republiku během Kappova pravicového puče v roce 1920, měli ukryty zbraně ve Struppen. Po získání informací, že nacisti po nich pátrají, bylo rozhodnuto, že skupina z Tisé zbraně získá. Arno Hering, Arthur Thiermann, Alfred Vater, Walter Stephan, Willy Pilz, Gerhard Hartmann, Alfred Förster, Herbert a Erich Storchové provedli tuto akci s nasazením svých životů, vláčeli se se dvěma kulomety, několika puškami, revolvery, municí a trhavinou z úkrytu u vyhlídky Hříbek (Pilz) nad údolím Struppenbachtal. Trasa přesunu vedla přes Langenhennersdorf do ČSR. Fašisti ještě několik dalších týdnů tyto zbraně hledali. V lidovém domě v Tisé zbraně málem padly při šťáře do rukou českých četníků. Podařilo se dopravit zbraně oknem do nepřehledného terénu Tiských stěn

Ilegální činnost na hranicích probíhala zpočátku místy omezeně. V prvních měsících roku 1933 v prostoru Tisé a Jílového podél česko-německé hranice byla vytvořena síť opěrných bodů – skladů tiskovin, výstroje a mrtvých schránek. Koncem roku 1933 navázal Walter Richter spojení s ÚV a byl pověřen činnost zorganizovat systematicky. Začal používat krycí jméno Florian, kterým se často označovala i celá skupina. V prosinci 1933 byl nasazen Siegfried Rädel z ÚV Komunistické strany Německa jako řídící pracovník zahraničního odboje do Prahy. Tímto byl podřízen přechod hranic centrálnímu vedení.

Důležitou součástí ilegální práce na hranicích bylo převádění vedoucích funkcionářů resp. kurýrů a instruktorů z Německa do ČSR a opačně. Tak byl Tiskou skupinou převeden přes hranice v r. 1934 Hermann Matern a koncem května 1935 Kurt Hager. Přitom došlo v blízkosti Langenhennersdorfu k incidentu. Pozdním příjezdem Hagera se akce zdržela, skupina, která postupovala po tmě, se ve volné krajině srazila s pohraniční hlídkou SS. Arthur Thiermann a Walter Richter zahájili okamžitě střelbu a umožnili ostatním, aby se stáhli zpátky do lesa. V přestřelce byl Kurt Hager raněn do nohy a měl silné bolesti, byl nesen celou cestu přes hranice. Po čtyřech hodinách byl Hager v Tisé přeložen do auta a odvezen do Prahy.

Během roku 1935 zesílila činnost a sebevědomí henleinovců na území ČSR, míra utajení a nebezpečí zadržení se zvyšovalo. Přechody hranic byly prováděny ve velmi vzdálených úsecích v oblasti od Reinhardtsdorfu po Cínovec. Pokaždé na jiném místě, které před tím bylo důkladně rekognoskováno. Dobrá tělesná zdatnost a sportovní trénink byly předpokladem, odbojáři museli někdy urazit denně pěšky 40-60 km, mnohdy v neschůdné krajině.

Během čekání na zpožděný vlak převáděného komunisty Gladewjtze na drážďanském hlavním nádraží se Herbert Morche vmísil do davu čtoucí vylepený zatykač. Zůstal stát jak opařený, byla na něm zveřejněná celá tiská skupina Florian. Dohromady 12 členů skupiny bylo identifikováno. S pomocí taxikáře, komunisty používaného v nouzi, byl zatykač vyfotografován a akce dokončena rychle a bezpečně. Do týdne byly fotky vyhodnoceny, musely být pořízeny ve vchodu tiského Národního domu z knihkupectví v protějším domě.

Československý stát nepřivítal antifašistické emigranty z Německa s otevřenou náručí. Výnosem československého ministerstva vnitra z 1. března 1933 bylo důrazně upozorněno na očekávaný příval německých komunistů, že některé osoby nejsou vítány a mají být neprodleně vraceny do Německa. Jsou ale známy vyjímky, kde bylo nejen zabráněno vyhoštění, ale také prosazena legalizace komunistických emigrantů. Příklad nabízí rodina Morche z Pirny, která byla vystavena teroru, domovním prohlídkám a dva bratři byli internováni v koncentračním táboře Hohnstein. Bylo pro ně lehčí získat povolení k pobytu, protože otec Franz Morche padl v roce 1916 jako voják rakouské armády a pocházel z okolí Stvolínek u České Lípy. S pomocí tamního senátora Karla Kreibische a poslankyně za KSČ Hodinové se zdařilo internovaným bratrům Morcheovým vyřídit československé občanství a tak je legálně dostat do ČSR. Rodina, matka a šest synů, se usadila v Tisé, kde si v říjnu 1934 Elisabeth Morche vzala do nájmu Lidový dům. Tam se pak pořádala ilegální setkámí a porady německých a československých antifašistů. Elisabeth Morche byla mezi nimi populární a získala přezdívku Matka emigrantů.

Mimořádný význam pro protifašistický odboj na hranicích měla těsná spolupráce německých a českých soudruhů. Artur Böhm z Jílového nosil informace a protifašistické tiskoviny k dalšímu transportu odbojářům do hospody v Ostrově (dnešní hospoda Pod Císařem). Hospodský Löbel byl za svou protifašistickou činnost rovněž později zatčen. Ze jmen odbojářů, občanů ČSR, jsou ještě známi: Bratři Storchové z Bynova, Gerhard Weckend a Hamerský z Jílového. Jeho žena byla později odsouzena k smrti, stejně tak on sám, ale rychlý postup Rudé armády způsobil, že nebyl rozsudek vykonán.

Stále větším nebezpečím pro činnost německých antifašistů byli henleinovci. Sudetoněmecká strana Konrada Henleina si svojí propagandou získala značnou část německého obyvatelstva v Československu, byla filiálkou NSDAP v zahraničí a měla za cíl tehdejší převážně německy osídlené pohraniční oblasti Československa připojit k hitlerovské říši. V Ostrově měli henleinovci ilegálni přechod v hospodě, která stála přímo na hranicích. Přišli předem dovnitř a vzadu zase ven a už byli v Německu.


Klikni pro větší rozlišení

Dalším významným bodem na hranici byl hostinec Lesní zátiší u Rájce. Nedaleko při jednom přechodu hranice narazili členové skupiny Florian na skupinu 20-25 příslušníků SA a asi 10 henleinovců. Právě přebalovali ruksaky a bedny se zbraněmi a municí pro vyzbrojení bojůvek v ČSR. Florian změnil plán akce. Byli sledováni henleinovci. Zatímco se opíjeli v lokálu, podnikli Walter Richter a Herbert Morche průzkumnou akci, při čemž zbraně a munici, které henleinovci přenesli přes hranice, našli. Soudruzi je sebrali a uložili v blízkosti Sněžníku. Walter Richter rozdělil zbraně a munici mezi své lidi a také mezi ostatní skupiny.

Činnost odbojové skupiny Florian zkončila 4. července 1935, kdy chtěli Johannes Müller, Max Niklas, Walter Richter a Arthur Thiermann v prostoru lesního průseku č. 31 mezi Cínovcem a Altenbergem z ČSR vynést materiál. S pomocí zrádce Bertholda nastrojilo drážďanské Gestapo v čele s obávaným komisařem Geißlerem léčku. Max Niklas, Walter Richter a Arthur Thiermann byli při přestřelce s přesilou 40 pohraničníků SS zabiti. Jen Johannesi Müllerovi se podařilo oklikou přes hranice uniknout zpět do ČSR. V oficiální fašistické propagandě byl incident u Altenbergu představen zcela jinak. Ve fašistické verzi byla KPD rozbita. Proto bylo v tiskové zprávě hovořeno opašerácích a ne o komunistech. Veřejnost v Německu se nesměla dozvědět, že KPD žije a dále vede proti hitlerovskému fašismu organizovaný boj.

Smuteční panichida byla uspořádána 15. července 1935 ve Volkshalle v Jílovém, kam se vtěsnalo přes tisíc návštěvníků. Vládlo bojovné napětí. Na závěr zazněla česky a německy zpívaná dělnická píseň: ‚Brüder, zur Sonne, zur Freiheit’. Mezitím byli němečtí soudruzi varováni, že jim hrozí zatčení od venku hlídkujících četníků. Zbylí členové skupiny opustili sál zadními okny, a nadále byli nasazeni na jiném úseku hranic, tady mezitím byli známi i českým úřadům.

Arno Hering a Johannes Müller nechali zhotovit členem KSČ Helmutem Schubertem fotografie padlých z průseku 31. Ty se podařilo rozšířit mezi velký počet lidí a zasít v blízkém pohraničí povědomí o hrdinském boji proti nacismu.

Nastalo smutné období 1. republiky, mladý stát neměl sílu čelit zahraničnímu tlaku a troufalost Sudetendeutsche Partei rostla. Četnická stanice v Tisé byla na podzim roku 1938 přepadena a posádka se bránila v obklíčení na hřbitově, kde byla vystavena nejostřejší palbě. Těžce zraněný strážmistr Antonín Zelinger přišel o obě nohy. Krátce na to byla vyhlášena 23. září 1938 všeobecná mobilizace. 15. března 1939 německá armáda obsadila zbytek území, byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a začleněn do Velkoněmecké říše.

Po náletech na Brémy v roce 1943 byla část výroby společnosti Weser – Flugzeugbau G.m.b.H. Bremen (WFG) přenesena do Rabštejna u Janské. Z obav z dalších náletů byly práce na vývoji a výrobě vrtulníků Focke-Achgelis Fa 223 Drache rozptýleny do okolí. Vedení WFG požádalo již v květnu 1944 o zabavení budov přádelny sametu a plyše F. W. Botschen v Libouchci čp. 257 (dnes je na zbořeništi postavena fotovoltaická elektrárna). Po zabavení nechala WFG budovy vystěhovat, stavebně upravit a na podzim ji obsadila výrobou hnacích zařízení k vrtulníkům Fa 223. Současně s liboucheckým závodem si firma pronajala (od 1. 5. 1944) výrobní haly zastavené keramické továrny Julius Dressler v Bělé u Podmokel čp. 134 a 149. Obě budovy byly vystěhovány a až do února 1945 využívány jako sklady. Další sklad liboucheckého závodu se nacházel v bývalém sociálnědemokratickém hostinci Volkshaus v Tisé a zcela jistě také na dalších místech v okolí.


Klikni pro větší rozlišení

V létě roku 1945 byl Lidový dům využit jako kontrolní místo a shromaždiště při vyhnání zde usedlého německého obyvatelstva. Zde byla redukována váha zavazadel na povolených 30 kg. Obsah beztak minimální byl ještě jednou pečlivě prohledán a cenné věci zabavovány.

V roce 1945 bylo v Tisé a Rájci zkonfiskováno 21 továren, 368 velkých i malých obytných budov včetně zemědělských, bylo zabaveno 198 krav , 53 telat, 176 prasat, 33 ovcí, 117 koz, 31 koní, 3 hříbata a 1244 slepic. Německé obyvatelstvo bylo připraveno k odsunu za hranice ČSR v počtu 1869 osob.

Po válce zůstal sál značně poškozen, budova byla opravena až koncem roku 1956, tou dobou stával na stráni za Lidovým domem malý dřevěný skokanský můstek.

Při slavnostním otevření nové scény 28. října 1956 byla uvedena pohádka J. Tesařové “Vodníkova Hanička”, kterou přijeli zahrát loutkáři z Libouchce. Tisští divadelníci (Miloslav Urban, Václav Procházka, Antonín Štěrba, Josef Němec, Miloš Mádr, Vlasta Kudrnková, Marie Moravcová a Marie Němečková) měli svou premiéru o čtrnáct dní později. Představili se 11. listopadu pohádkou od J. Žemly “Jak švec ošidil čerta”. A od té doby se na stálé scéně roztrhnul s pohádkami pytel… Loutkové divadlo slavilo úspěchy na nejrůznějších festivalech, soutěžích a přehlídkách, přestože v jeho zákulisí nevládla vždy ta nejlepší pohoda. Loutkářský soubor byl nestálý, často se obměňoval a vedoucí souboru a režisér v jedné osobě Antonín Štěrba musel mnohdy na poslední chvíli improvizovat. Větší pohoda prý zavládla tehdy, když byli dětští herci postupně nahrazeni zase dospělými, kteří přistupovali k divadlu přece jenom zodpovědněji. A tak se tradice divadla rozvíjela dalších dlouhých třicet šest let. Antonín Štěrba získával stále více cenných zkušeností a vychovával si nové herce. V roce 1992, před letními prázdninami, byla však loutková scéna z těžko pochopitelných důvodů zrušena a zdemolována. Nenahraditelná atmosféra a jedinečnost už za ta léta tradiční loutkové scény byly tak rázem zprovozeny ze světa. Dnes by bylo takové divadlo vyhledávanou raritou a my bychom se jím zajisté pyšnili… Ale stejně tak jako každá pohádka většinou končí dobře, tak i loutkové divadlo skončilo tentokrát opravdu pohádkově. Vlastně začalo… Nová loutková scéna byla vystavěna za filmovým plátnem v tiském kině a 7. listopadu 1992 se slavnostně otevřela pohádkou “Princ, Kašpárek a jeho koníček”.

V roce 1991 rozšířila horská služba svou činnost na nejzazší východní část Krušných hor a do oblasti Labských pískovců na Tisou, Rájec, Ostrov a Děčínský Sněžník. V těchto končinách horská služba neměla žádné zázemí. Díky vstřícnému přístupu obce Tisá dostala bezplatný nájem v objektu obce. Ze statistiky v průběhu devadesátých let byla jednoznačně prokázána opodstatněnost horské služby v Tisé. Zřizovatel MMR CR byl požádán o investiční dotaci ve výši 3 600 000,-Kč na výstavbu nové stanice okrsku Telnice přímo pod skalami nad obecním úřadem Tisá. Stanice byla postavená v roce 2006 v rekordní době tří měsíců. Nebýt vstřícnosti všech místních úřadů, včetně stavebního úřadu v Libouchci, stavba by se protáhla do dalšího roku a investice by se musela vracet. Řízením osudu nemá stanice vlastní popisné číslo a je vedlejší stavbou Lidového domu. Nechtěně tak došlo po 70 letech k navázání na horolezeckou tradici Lidového domu, vždyť prvními, kdo v Labských pískovcích vykonávali horské záchranářství byl Bergwacht organizovaný VKA.

http://www.youtube.com/watch?v=AOcNCO6S_vY&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=w0flSwzjnMA

Při psaní článku bylo čerpáno ze stránek Peterswalder Heimatgemeinschaft Patenstadt – Hainburg in Hessen, Geschichte Pirnastránek obce Tisá, Vrtulník v Česku a dalších knih a map.

Text: Josef Novotný, HO Roudnice


  1. Komentáře: 17 - “Historie domu č.p. 205 v Tisé”

  2. Honza | 07.03.2011 - 08:00:04 | Reagovat

    Paráda! Díky moc za svělý článek… Tohle už je snad škoda šířit jen na EC… (nic proti tomuto skvělému médiu). :-)

  3. Miki | 07.03.2011 - 09:27:35 | Reagovat

    Doneslo se ke mne: když budou prý ohlasy dobré, tak třeba bude stát za to z toho udělat knihu…

  4. Bára | 07.03.2011 - 09:48:13 | Reagovat

    Perfektní a zajímavé čtení !!!

  5. Papouš | 07.03.2011 - 10:54:05 | Reagovat

    Když už je tu rozpitváno komančský záškodnictví, tak bych si dovolil připomenout i to zelený z nedávna.

    V kulturním sále Volkshausu proběhly hřmotné debaty k podsunutí zelenýho kukaččího vejce do Tisé – a to národního parku…

    A nemyslím si, že to jedním pokusem skončilo. Lidé bděte!

  6. Jan "Drobek" Krch | 07.03.2011 - 12:41:51 | Reagovat

    Ta kniha by určitě za to stála. Třeba jakýsi 2. díl “Pískařů” od Bohouše Sýkory. Historie pískovce a lezení na něm není nikdy dost. Držím palce ať se to povede!!!

  7. Petr | 07.03.2011 - 14:02:21 | Reagovat

    Pěkný článek. Ten pomník vojákům z 1.světové války nad Refugiem pořád stojí,loni na podzim jsme na něj narazili,žádná deska ze jmény ani nic jiného na něm ale není. Takže jsem si myslel,že jde spíš o pomník z doby nacionálního socialismu..

  8. Marek | 07.03.2011 - 14:36:12 | Reagovat

    super!

  9. Petr | 07.03.2011 - 15:41:41 | Reagovat

    Ten kraj má vůbec zajímavou historii. Třeba za Rájcem,jak se jde k hranicím,tak jsou vidět ještě rozvaliny původních baráků a hospody Zur Linden. Jenom kaplička se zachovala a je opravená. Je zázrak,že jí PS neodstřelila..

  10. mauglí | 08.03.2011 - 10:43:43 | Reagovat

    moc peknej članek. dik

  11. ZdeněkK | 08.03.2011 - 14:32:39 | Reagovat

    Tak tohle je vlastně skvělé vědecko – výzkumné dílo! A ty senzační průvodní fotky! Velká škoda, že se autor nezúčastnil sepisování “Ó horo”, kde je tato historie nanesena spíše jen v obrysech. Kamarád Vláďa Slouka mi před časem psal, že pokud se seženou peníze, bude rozebraná knížka “Ó horo” vydána znova a s rozšířeným obsahem.

  12. Leošák | 10.03.2011 - 12:38:10 | Reagovat

    Díky, parádní a čtivé dílko..muselo dát spoustu práce, Respect! Těším se na další články:)

  13. Houba | 11.03.2011 - 07:18:46 | Reagovat

    Opravdu paráda!! Přál bych si, abys jednou našel čas a odvahu posbírat po všech možných koutech své články, trochu je utřídit a vydat knižně. Stálo by to za to! Takže dík za další hodně zajímavý čtení, alespoň o tom, co jsem napsal přemýšlej a pokud se opět s Ranpou na podzim Rozhoupáme, doufám, že nebudeme muset shánět kurátora..

  14. Houba | 11.03.2011 - 09:52:56 | Reagovat

    Jeden obrázek na doplnění:
    http://peterswald.org/Tyssa_Kriegerdenkmal_1944.html

    A mnoho dalších zde: http://peterswald.org/index.html (vybrat oblast, v mapce najet na čp. a klik..)

  15. Sup | 11.03.2011 - 11:17:08 | Reagovat

    Taky vobrázek na doplnění:)
    http://www.peterswald.org/Tyssa_Nr._91_Ruehr_u._Klein-OT_Berg.html

  16. ranpa | 11.03.2011 - 13:01:54 | Reagovat

    hotel U Supa!

  17. basketak | 02.04.2011 - 11:21:12 | Reagovat

    Zdravím, moc pekné počtení! Ten výše zmíněný nápad, vydat toto jako knihu není vůbec špatný. Přeji hodně zdaru a sil v pokračování.

  18. Michael Vyleťal | 01.06.2011 - 13:30:56 | Reagovat

    Pěkný čtení, díky za něj a přeju hodně síly na další články.

Sorry, comments for this entry are closed at this time.