Nuda v Brně

Autor Jiří Kostínek | Datum 03.26.2010

… všechno má nějaký pokračování…

Nízkotatranský šutříky jsem ze vzorku mejch běžeckejch bot vyklepal už na podzim, při maratonu ve Stromovce, kde jsem si zaběhl docela slušnej čas. Následoval výběh na Milešovku, oproti zvyklostem i s návratem, což mě možná trochu nemístně nabudilo. A tak, když jsem se na jistejch běžeckejch stránkách dočet, že parta nadšenců v čele s Petrem Kanovským chystá v Brně na začátku března šestihodinový okruhový ultra,obratem pravý ruky a několikerým kliknutím jsem se přihlásil s pocitem „pohoda, celá zima přede mnou, potrénuju a pěkně to na Brňáky na jaře rozbalim“.

Jenže ouha, zima byla pro jednou tvrdší, než je za poslední čásek na padesátý rovnoběžce obvyklý a moje tréninkový objemy spadly hluboko pod 300km měsíčně. Místo plnění pracně sestavenýho tréninkovýho plánu, kde kvalita střídala objem, jsem se zmohl na jogging, občas po půl lýtek ve sněhu, semo támo na běžky a sněžnice, no a to bylo vlastně vše. Čím blíž ke kýženýmu 13. březnu, tím víc jsem při vyplňování tréninkovýho deníku tloukl čelem o stůl a tiše šeptal mantru: „kterej debil, kterej debil….“ No víte jak to chodí. Koncem února zasvitlo sluníčko a vlajka naděje se zas zatřepetala vysoko na stěžni, hurá není všechno ztracený, poladíme, potrénujem a vono to půjde.
Nakonec jsem ladil v patnácti číslech prašanu. Nejde všechno vždycky podle plánů.

Den „D“ se konečně přiblížil. S předstihem odjíždím do Brna, kde mám domluvený nocleh u kamaráda z fakulty. Docela dlouho jsme se neviděli, má před svatbou a tak místo vydatného předzávodního spánku je z toho takovej poloviční mejdan. No mělo to jednu výhodu, nezbyl čas na předstartovní stresy.

Ráno se brněnskou eMHáDé přesouvám na místo akce, tj. do čtvrti Nový Lískovec, do sportovního a volnočasovýho areálu Pod plachtami. Už v šalině potkávám první skupinku soupeřů, který jasně identifikuju podle šíleně drahejch barevnejch závodních maratonek, který vážej druhou odmocninu z psího pšouku a podrážku maj namixovanou v laboratořích NASA.

Ještě svěží Kostěj na trati

Celkem bez problémů trefím na místo prezentace, vyfasuju měřící čip, číslo a informaci, kde je šatna, hajzlík, občerstvovačka a masér. Po doktorovi se raděj neptám.
Trochu dumám nad tím co na sebe, je lehce nad nulou, fučí, občas spadne kapka nebo vločka. Nakonec to řeším dlouhejma elasťákama, tílkem, dvěma tričkama s dlohým, flísovou vestou, větrovkou, rukavicema a trubkošátkem. Preventivně lepím bradavky, ale na promazávání třísel a podpaží kašlu, minule to taky nepomohlo, tak co, že jo? Jako poslední vyndavám z báglu moje mizuna elixíry, který maj k zmiňovanejm závodním speciálům tak daleko jako je ze Země na Mars.

Poslední oblíkám závodní číslo, který dávám na tzv. přehazovačku, což není nic jinýho, než zauzlovaná guma od trenýrek, na kterou se číslo připne a dá kolem pasu dopředu, má to dvě jasný výhody, člověk se může svlíkat a nepřijde o číslo a taky, visí přes rozkrok a trochu vám chrání koule před studeným větrem.
Časově akorát se přesunuju do prostoru startu, po cestě si ještě vybírám příhodnou lavičku u trati, na kterou si dávám dva banány, dvě flašky hypotonickýho jonťáku a čtyři tuby sportgelu.

Jen tak tak se stačím rozkoukat a už je tady signál pro přípravu na start. Startuju podle tajnýho plánu ze středních pozic, abych se nemusel probíjet těma co půjdou pomalejší tempo a zároveň aby mě nedeprimovalo, když mě budou předbíhat eliťáci, prostě psychika. Krátce před startem ohlašuje jasnej favorit závodu Dan Orálek atak na český rekord. Najednou někdo vystřelil, jo aha, start. Rozbíhám to svižně, snažím se to osmisetsedmimetrový kolo udržet dost pod čtyři minuty, což se mi asi první dvě hodiny daří. Snažím se běžet v tempu a moc nepřekážet. Je mi jasný, že co neurvu do třetí hodiny pak už nevybojuju. Každý třetí, čtvrtý kolo mi Orálek a někteří další nadělí okruh navíc, ale jinak si udržuju stabilní pozici. Jednou, asi v první hodině závodu musím vběhnout do přistavené mobilní kadibudky, a dostat ze sebe trochu vody, poprvé to jde dobře, další podobná akce je asi až za tři hodiny a to už močím za běhu a jde mi to jak starýmu prostatickýmu ratlíkovi.

Závodní pole

V hlavě mám zpočátku spoustu myšlenek, občas si tam točím starej dobrej rokenrol, ale jak kilometry naskakují, přibývají bílá místa, člověk se zamyslí a najednou je o pět, sedm kilásků dál. Ale mysl nikdy neustoupí tak úplně do defenzivy, to zvíře, tam někde hluboko, kde se napojuje mozek na míchu pořád přešlapuje a občas zalomcuje mřížema. Soustředím se aspoň na to, abych se každých patnáct dvacet minut napil, vzal si na občerstvovačce kousek banánu, piškot, nebo trochu soli. Pro svoji privátní zásobu mám jasnej rozpis, po hodině a půl první gel, po další hodině a půl druhej a potom po hodině třetí a následně čtvrtej, jeden banán v půlce a jeden jako rezerva, nebo těsně po doběhu. Někdy v půli závodu si moje tělo myslí, že je mu teplo, sundavám větrovku a odhazuju ji na lavičku k flaškám a gelům. Vzhledem k větru to možná nebyl až zas tak progresivní krok, ale oblíkat už se nebudu, není síla a ani vůle.

Trať je mírně zvlněná, jediná záludnost je asi dvacetimetrový úsek s převýšením možná pět, šest metrů, tady se odehrávají ty malý lidský dramata, zaťatý pěsti, pěna v koutcích úst, zavřený nebo vyvalený oči. Daří se mi vybíhat tenhle hang až do konce závodu, někteří soupeři přecházejí do chůze. Vzdálenost maratonu míjím někdy kolem tří a tři čtvrtě hodin, to už se moje tempo pohybuje pod pět minut na kolo. Držím pozici, bolest ve svalech se pohybuje na snesitelný úrovni, zdá se že nic nebude poškozený trvale,…snad. Hlavu mám pořád jasnou, ale nějak se nemůžu upnout ke konkrétní myšlence, jako by byly pokrytý olejem, mihnou se mozkem, ale nelze je uchopit, natož rozvádět. Blíží se poslední hodina závodu, světelná tabule ukazuje u mého jména tempo kolem pěti na kolo a celkové skóre asi 52km. Zatínám zuby, lisuju plomby a snažím se trochu přidat na tempu. Trochu se to daří, můj paralyzovaný mozek se snaží mluvit na nohy, „ holky dělejte, nechci vás zničit, jenom potřebuju aby ste víc zamakaly, pak dáme pauzu slibuju“.

Kostěj po doběhu, mírně vyčerpaný

Asi deset minut před koncem závodu dostáváme značkovač, což je vlastně jen kolík na šňůrce s našim číslem, který po cílovém výstřelu položíme na místo doběhu, tak aby šla změřit vzdálenost posledního načatého kola.
Posledních pět minut. Rozepínám si vestu, a začínám finišovat, protahuju krok, pumpuju rukama, plnou pusou lokám každou molekulu vzduchu. Míjím koberec čipový časomíry, ještě o trochu zrychluju, sbíhám mírný kopeček a dneska už podruhý někdo střílí. Pokládám značkovač a balím se na asfaltu do klubíčka. „Ty vole, šest hodin, to byla ale šichta“, letí mi hlavou. Pomalu se sbírám ze země, tentokrát to ale už hodně bolí, svaly se stáhly a na původní anatomický rozměry se jim moc nechce. Dobelhám se k mý lavičce, vypiju zbytek jonťáku a zbouchám banán. Obleču se a trochu pochoduju, abych úplně nezatuh. Následuje vyhlašování výsledků – nakonec z toho bylo 63810 metrů, převlíkání a cesta domů. Celý to vnímám trochu s odstupem, pod závojem lehký retardace.

Překvapivě se ale druhý den zmůžu i na lehký regenerační výklus a už čtvrtý den běžím desítku a začínám normálně trénovat. Zvíře v hlavě zas začíná nepokojně přecházet….

… a proto nezavěšujte, bude to mít pokračování…

Jiří Kostínek


  1. Komentáře: 8 - “Nuda v Brně”

  2. Sup | 26.03.2010 - 07:52:18 | Reagovat

    safra,….kostěj si hustej…sem si chtěl s Tebou zaběhat, ale jak vidim tak si před tim musim vyměnit bajka za silničku….

  3. Houba | 26.03.2010 - 08:28:54 | Reagovat

    Notěprdy, to je síla! Gratuluji k parádnímu výkonu!!

  4. Ranpa | 26.03.2010 - 09:00:51 | Reagovat

    V suchu a teple děčínské EC redakce vybírám po ránu na webu moc pěkně vyzdobenej hajzlpapír. Drahej jak sviňa, jedna role musí na zkoušku stačit. Poštovný se ale rovná ceně nákupu. Co teď? Mají i kamenný krám. Hurá! Jenže v Praze a já bych tak moc chtěl.
    Volám do Ústí Kostějovi, jestli by mi pro něj nemohl zaběhnout. Těším se na odpoledne, to vydržím…

  5. honza | 26.03.2010 - 09:02:37 | Reagovat

    …pro mě něco neuvěřitelného! :-) Smekám…

  6. honza | 26.03.2010 - 09:03:20 | Reagovat

    A ještě k tomu výborně napsaný… nepamatuju že by se mi potily ruce při čtení jiných článků než lezeckých! ;-)

  7. Papouš | 26.03.2010 - 09:33:35 | Reagovat

    Pěkně marinéro – dobrej vykon běhací i literární.

  8. Kóďa | 26.03.2010 - 11:18:08 | Reagovat

    Ty voe. Masakr a navíc krásně popsanej.

  9. Terka | 26.03.2010 - 20:37:51 | Reagovat

    Ty jo, Kosťo! Klobouk dolů! Fakt dobrý!

Post a Comment

Buď emailem informován na velké slevové akce a výprodeje zboží horolezeckého obchodu:

ECstore.cz

Zde vyplňte Váš email pro odběr akčních nabídek: