Bílý kříž, aneb info o oblasti, kde lišky dávají dobrou noc

Tak nám nějak zase jednou přišla zima, bílé svinstvo stále padá, vrtačka, kartáče, smetáčky a podobné propriety nutné k tvorbě nových cest již téměř tři měsíce zahálí dole ve sklepě a je jim už zcela jistě smutno po práci na čerstvém vzduchu a tak se konečně dokopávám k tomu, abych usedl za klávesnici a poohlédl se ještě za loňským rokem. Je nejvyšší čas představit lezcům další oblast na Znojemsku a jako lahůdku na skoro bílé, téměř jarní, večery jsem si ponechal Bílý kříž.

Tato oblast se nachází těsně u koryta řeky Dyje, co by kamenem dohodil od rakouských hranic a díky této své poloze zůstala zapomenuta po mnoho let. Ještě dnes si sice můžeme na skále přečíst německé nápisy, ale to nic nemění na faktu, že více než čtyřicet let zde procházela železná opona, jejíž pozůstatky v podobě klub ostnatého drátu můžete po okolí najít dodnes. Minulá doba způsobila, že ruka lezcova se této skály nedotkla dlouhá desetiletí a tak zůstala, s trochou nadsázky, ve stavu panenském až do počátku třetího tisíciletí. Teprve s pádem opony a uvolněním režimu na hranicích došlo k tomu, že zřejmě v devadesátých letech byly na této skále vylezeny asi tři cesty, o kterých bohužel nemáme žádné podrobnější informace. Lze však říci, že díky své odlehlé poloze se nikdy skála nestala hojně navštěvovanou.

Stěna Pohraniční stráže

S Iljou jsme ji při našich společných toulkách po Znojemsku navštívili již před více než třemi lety, ale vzhledem k tomu, že jsme měli dost práce v Jevišovicích a poté na Vranovické, nechali jsme tuto oblast zatím ležet ladem. Bylo nám jasné, že do tohoto kraje, kde opravdu lišky dávají dobrou noc, noha lezcova jen tak nevstoupí. Loni na jaře nastal čas na podrobný průzkum oblasti. Vzhledem k tomu, že se oblast nachází na okraji přírodní rezervace, tak jsme tam první půlrok víceméně monitorovali hnízdění ptactva, abychom si ujasnili, za jakých podmínek a omezení se tam dá lézt.

Naštěstí loňské rozmarné léto způsobilo, že v červenci byly příznivější podmínky pro lezení na této skále, než na jaře a díky tomu jsme se mohli vrhnout na nové cesty. Vzhledem k tomu, že je krize (aspoň se to pořád někde píše), tato skála nabízí spoustu možností zajištění vlastním jištěním a přece jen si tento krásný kout přírody nezaslouží trpět „činností překližkářů“, rozhodli jsme se s Iljou, že budeme s borháky šetřit. Takže první s čím je nutno počítat jsou ve většině cest delší odlezy po friendech, vklíněncích či smyčkách, avšak není třeba se bát, neboť místa s nebezpečnými pády na police či do koutů jsou zajištěna borháky a najde se pár linek, kde si vystačíte jen s expreskami. Aby se dala udělat základní představa o množství použitých borháků, tak uvedu srovnání s Vranovickou skálou. Na Vranovické skále, která je menší jak rozlohou, tak i počtem cest, je osazeno včetně slaňáků nějakých 170 borháků, na Bílém kříži jsme jich použili 200. Někdy slouží jen pro určení orientace kudy lézt, aby jste úplně nezabloudili, dobrý zrak se samozřejmě předpokládá, neboť barva jištění občas dokonale splývá s barvou skály.

Stěna Tora Bora (štola je vpravo pod černou částí skály)

Celá oblast je dnes rozdělena na tři sektory a to Západní stěnu skrytou ve stínu stromů před slunečními paprsky, kde lze lézt i za největšího tepla, samostatnou levou část masivu asi 15-18 metrů vysokou zvanou Tora Bora a stěnu Pohraniční stráže, snad šedesát metrů širokou a více než čtyřicet metrů vysokou, z jejíhož vrcholu je krásný výhled na tok řeky Dyje. Ilju od počátku ponejvíce zajímala Tora Bora, kde viděl, díky převisu nad štolou, nejlepší možnosti pro tvorbu sportovních cest. Mně se zase nejvíce líbila stěna Pohraniční stráže, protože jsem věděl, že to bude občas dobré dobrodružství. Nakonec jsme začali na nižší, převislé Tora Bora, což sice ukojilo srdce sportovního lezce Ilji, avšak z hlediska klimatických podmínek to nebylo nejoptimálnější. Na počátku jsme si stanovili, že se pokusíme vylézt pět nových cest za den, což ale v praxi znamenalo, že jsme vylezli tři na Tora Bora a ve chvíli, kdy jsme chtěli začít lézt čtvrtou na stěně Pohraniční stráže, přišel déšť a skončili jsme po zbytek dne pod převisem u štoly, kam ani při silném dešti nezaprší a po dešti odjeli domů. Když se toto několikrát zopakovalo, rozhodl jsem, že změníme strategii a začneme vždy na kolmé stěně Pohraniční stráže a až na závěr dne dáme něco na převislé, Tora Bora. Od toho dne nás už počasí nechalo na pokoji, protože i ten nahoře si zřejmě uvědomil, že i když na nás pošle déšť, tak jsme si nechali dost volného místa v převisech, abychom tam i za deště do večera vydrželi a jen tak se vyhnat nenecháme. Od té doby jsme se drželi plánu a cesty krásně přibývaly. Mělo to jen jednu malou vadu na kráse, v té době jsem ještě neměl v ruce nákresy stěny a tak jsem později na podzim občas velmi těžce, za pomoci podrobných popisů, vzpomínal, jak jsme to vlastně lezli, protože není vůbec žádný problém na stěně Pohraniční stráže přelézt z cesty do cesty a naši následníci by s tím měli počítat a zbytečně se nad tím nerozčilovat, že se v tom nevyznají, vždyť je to jedno, důležitější budou prožitky ze samotného lezení.

Stěna Bílý kříž, kde je zákaz lezení

Najednou tu byl konec prázdnin a podzim, my měli téměř hotovo, zbývalo jen pár směrů, když se na veřejnost dostaly fotografie této stěny a tak nezbylo, než poněkud předčasně odhalit identitu této oblasti, protože nám bylo jasné, že sem pár jedinců zavítá. Dnes se dá říci, že oblast je hotová a je připravena přivítat lezce, kteří mají rádi především klid a pohodu, nikoliv sportovní výkony, o ty tu moc nejde.

Podrobnější popisy cest, včetně maximálního množství pomůcek, které budete do dané cesty potřebovat, jsou uvedeny na webu Horosvazu v části Skalní oblasti (Jižní Morava-Jevišovická pahorkatina-Bílý Kříž), tyto cesty jsou zde seřazeny vždy postupně, zleva doprava, což alespoň trochu ulehčí orientaci, i když bez nákresů to bude složitější, těch se však dočkáte až v novém průvodci Moravských skal. Další více než vhodnou pomůckou je přilba a vězte, že jsem na stěně Pohraniční stráže bez ní neudělal ani krok, i když v cestě Jistá smrt by mi ani ona nepomohla. Je nutno počítat s tím, že jak se na skále nelezlo, může dojít k uvolnění některých kamenů a jejich následnému odporoučení se dolů k nástupům, jedna jistota však je a to ta, že už to nebude ta velikost, která zůstávala pod rukama či nohama nám při prvních přelezech. Rozhodně se však vyplatí lézt více s citem než silou. Klasifikaci jednotlivých cest berte jako orientační, jelikož při prvních přelezech se to dá těžko odhadnout, skála je zaprášená, čistíte si po cestě chyty, musíte počítat s lokry apod. a navíc výška lezce někdy hraje důležitou roli, jako příklad bych mohl uvést třeba cestu Apollo 11, a my dva s Iljou nepatříme k nejmenším.

I.Březina, Kamelot 7-, stěna Pohraniční stráže, foto V.Skypala

Závěrem pár důležitých rad a informací

V oblasti platí zákaz lezení každý rok od 1.2. do 30.6. a to z důvodu hnízdění ptactva, prosíme vás o jeho dodržování, protože je to opravdu odůvodněné.

Úplný zákaz lezení platí na skále Bílý kříž, která je cca dalších 500metrů proti proudu ve svahu.

Pro parkování lze použít odstavné plochy u silnice z Podhradí do Uherčic v zatáčce u kapličky, za ní vede lesní cesta nahoru a po sto metrech doleva a po zhruba osmistech metech pěší chůze jste pod skalou. Dá se též zaparkovat blíže k novému mostu přes řeku Dyji v místě bývalé betonárky a jít proti proudu zhruba jeden kilometr ke skalám.

Pod skalami netábořte, nepřespávejte a nerozdělávejte ohně, pokud máte tuto potřebu, můžete se přemístit pár kilometrů po proudu řeky Dyje do kempů na Vranovské přehradě, kde si v létě můžete užít příjemného koupání.

Vzdálenost z Brna je necelých 110kilometrů a okolí nabízí krásné prostředí pro výlety na kolech, nedaleká Vranovská přehrada zase koupání, výlety na lodi a nelze opomenout místní památky, zejména Vranovský zámek či hrad Bítov, které poskytnou určité kulturní vyžití. Takže až vás žena či přítelkyně, budou nutit jet válet se někam k vodě, víte kam zamířit a spojit příjemné s užitečným.

Poděkování:

Závěrem bych rád poděkoval Iljovi za osvícenou cenzuru výše uvedeného textu, bez níž by tento článek nespatřil světlo světa.

Text: Vladimír „Vlk“ Wolf
Foto: archiv Vlka