Czech and Slovak EuroClimbing

…mezitím na odlehlém místě ve Středohoří…

Zelího pozvánce na lezení v nově vznikající lezecké oblasti v Českém středohoří (modří už vědí, ale nechají si pro sebe) se nedalo odolat. Dnem D se stala sobota 23. ledna 2010. V plánu byl místní srandaledík a dovádění v mixovém sektůrku – taková legrácka na dopoledne. Nakonec se ale návrat z výletu domů protáhnul…

Dolní led v Maršmelounech WI3. Vlevo Landspéro, vpravo Zelí.

Zelí v dolním ledu.

Nová oblast bude jednou z nejkomplexnějších ve Středohoří – kromě ledu a mixů tu zatím vzniklo cca 40 skalních cest (vypadají velmi lákavě!), dokonce i pár multipitchek. Místní nápor zaštiťuje severní sekce HO Roudnice – je to přesně ta parta klaďasů, která vrtla Kreutzberk nad Litoměřicemi. To by jako info prozatím mohlo stačit.

Landspéro.

Horský myslivec Zelí fotí Landspéra.

Zelího felda se vydrápala, až kam to šlo. Dlouhý nástup pod stěnu, mocně zasněžené středohorské krtiny a skalnaté údolí vůkol daly sobotnímu venčení skoro tatranský charakter.

Zelí na horním rampouchu – levá větev.

Landspéro v pravé větvi.

Uprostřed skalního kuloáru se najednou vyloupnul čtyřmetrový led – úvodní pasáž cesty Maršmelouny WI3.  Nevím, proč Zelí pojmenoval tenhle malebný koutek po odporném americkém žužu (obzvláště zvrhlí jedinci si jen dokonce opékají na ohni).

Zelí (dole), Landspéro (nahoře), Křivka (uprostřed).

Zelí v levé větvi.

Úvodní ledík Maršmelounů se záhy poklopí, následuje cca 50 metrů lesem přes ledové stupínky mezi skalami až do roklinky, kde je další čtyřmetrový ledík s levou a pravou větví. Celou cestu jdeme sólo.

Landspéro v levé větvi.

Z vršku slaníme zpátky do roklinky a vrcholový led si dáváme ještě nekolikrát. Fotíme jak zájezd japonských turistů a cvičně si vrtneme i Abalakovovy hodiny.

Po ledu jdeme ještě na obhlídku dalších skalních sektorů. Vypadají zajímavě. A pak marš na mixy!

Abalakovovy hodiny.

Položený mixík sledující spárokomín přes pět nýtů vypadá lákavě a lezitelně. “Zdrhnul mi tu pes, našel jsem ho až po dvou hodinách dole v obci,” líčí Zelí. Cesta se proto jmenuje Štěkací komínek MI3. Zelí se chystá, že cestu vyvede. Cpu se před něj – nechci, aby mi zkazil on sight.

Zamixujem! Výsledkem ovšem budou mixed emotions.

Ke druhému nýtu to šlo, pak začaly problémy. Dobré stupy došly, míst na pikle ubylo. Pak trapná chyba – pokus cvaknout třetí z úplného natažena. Najednou prásk, v nohách nic a let dolů. Pravá noha i s mačkou zůstala ve spáře. Otočka hlavou dolů, škubnutí v noze, vis v laně, kurevská bolest. Hoši jdou sundat matroš ze Štěkanátka, já zatim hopkám po jedné noze s oporou Zelího hůlek k cestě.

Štěkací komínek M3. Jistí Landspéro.

Chlapci ještě snesou matroš k autu a vracejí se pro mě. Je to asi 500 metrů, ale i s oporou je cesta nekonečná. Ve špitále na Emergency má zrovna službu Fajty: “Ježišmarja, co tu chceš?” Nakonec se z toho vyklube zlomenina tří kostí v oblasti kotníku. Na příjmu jsem ve čtyři odpoledne, na sál jdu v jedenáct večer.

Cestou od 2. ke 3. nýtu. Za chvíli poletíme.

Sálová sestra se mě ptá, co jsem páchal. Prý nejsem dneska první. “Před Vámi tu byl taky horolezec, nějakej Kostolník ze Žlebu. Dneska tady máme asi horolezeckej den…”

Na sádrovně.

Info

Maršmelouny WI3 Z. Lebduška, Zelinář, 9. 1. 2010 Přes ledový stupeň, lesem do malé rokle a před další ledový stupeň vlevo nebo vpravo n.v.

Štěkací komínek M3 Zelinář, Landspéro, listopad 2009. Položenou komínospárou přes 5 bh n.v.

Text: Papouš

Foto: Zelí a Papouš

Poděkování:

Zelímu a Landspérovi za záchrannou akci

Davidu Fajtovi a odd. U2 MNUL za smontování a léčbu

Buňce za péči o maroda

Článek byl zveřejněn i na stránkách papous.webnode.cz. S laskavým svolením jej přetiskujeme.