V znamení špagety – vyhlášená cesta v Galerii Ostrvy

Autor Jiri Svihalek | Datum 05.06.2008

tatry-4.jpgIhned po návratu ze Studených dolin letos v zimě jsem se vydal do Tater znovu, posílen nadšením z předchozího víkendu a perfektní předpovědí počasí. Avšak chvíli před odjezdem se na webu Horské záchranné služby objevuje znepokojující zpráva o zasypání trojice Čechů v Malé zmrzlé dolině. Horská služba varuje před lavinami na východně orientovaných svazích a my jsme nuceni měnit plány.

tatry1.jpg
Z Mengusovské doliny.

Místo východní stěny Lomničáku se po několika týdnech vracíme na staré známé Popradské pleso. Navíc tu mají soustředění psovodi lavinových psů se svými miláčky, a tak se opravdu není čeho bát. Po noci strávené obligátně na parkovišti vyrážíme do Galerie Ostrvy. Na dlouhý nástup dnes nemáme sílu ani morálku. To ještě netušíme, že právě tohle budeme potřebovat nejvíc.

Pod stěnou nejsme příliš brzy, někdy okolo půl desáté. Však těch pár délek stihneme, i kdyby hrom bil. Na druhou stranu cesta V znamení špagety patří k těm vážnějším, do kterých se letos hodláme pustit.

Hned první délka umravňuje náš optimismus a vrací nás zpět na zem. Sice ne doslova, Petříček po lítém boji nakonec přece dolézá ke štandu, ale že dnes nebude o takový boj nouze, je nám už jasné. Přestože je teprve okolo jedenácté, začínáme závodit s časem a tmou, respektive před případným zatměním.

Další dlouhá a těžko odjistitelná délka vede rampou ve skále bohatě prorostlé tatranskými travami a pouští relativně rychle. Trávy jsou krásně zmrzlé, ale někdy téměř kolmé. Po pár run-outech štanduji za bytelný strom. Po čokoládce se zase střídáme ve vedení. Peťan má štěstí, vychází na něj nejlehčí i nejkratší délka dne. Na štandu se na nás zas směje tutový stromeček.

Něco kolem druhé hodiny (proč my sakra v těch zimních Tatrách lezem tak strašně pomalu? :-) ) nastupuji do klíčové délky za 4+. Výlez na příkrou hranu mě dostává do neskutečné expozice, v pohodě vidím až na úpatí stěny a trošku mi to protáčí žaludek. Po chvilce špekulování vymýšlím vklíněnec, spíš jako psychologickou berličku než jako seriózní jištění. Rukavice si bez váhání cpu za límec bundy a jeden z cepínů cvakám na sedák. Čeká mě suchá a pěkně příkrá skála, jen místo lezeček jsou mačky, místo slunka mráz a místo maglajzpytlíku bágl…

tatry-2.jpg
Z Mengusovské doliny II.

Dávám tutový friend (konečně!) a návdavkem i vklíňák. Teprve teď si opatrně troufám do mírně převislé širočiny. Po pár madlech musím zadřít na oblých bočácích, nohy vykopnout na polici a je to! Vítězný ryk se ale zadrhává kdesi v hrdle při pohledu, na co všechno se tu ještě můžu těšit…

Nacházím postarší skobu a nalézám do druhého výšvihu. Z něj se ale několikrát vracím, než v sobě nacházím odvahu k přelezu. Mačky skřípou a škrábou do nepoddajné žuly, až je cítit síra, a ve vysněžené spáře se cepín konečně o něco zachytává. Nakopávám nohy a už mě čeká jediný poslední výšvih.

Rozevřená spára tak leda na tělo a kolem oblé bočáky. V létě noha na tření a je to sranda, ale teď tu jen nevěřícně kroutím hlavou. Spára je z jedné strany vyledněná, a tak ani friend v ní mi moc kuráže nedodává.

Chudák Peťan už dole mrzne dobrou hodinu na štandu, měl bych sebou mrsknout, říkám si. A zas stejný scénář, nalézám do toho, ale znovu a znovu se vracím, protože ve výlezu nenalézám žádné chyty. Nakonec sedám do friendu a jdu do hákování. Přes mikrovklíňák konečně dostávám hroty zbraní do trsu trávy. Odlézám ještě půl metru, nohy pořád jen zaklíněné do spáry.

Najednou mě lano málem strhává zpět, už má pořádné tření, ale tady něco nehraje. Lano se seklo asi 8 metrů pode mnou. A teď tu jsem jak v pasti, nejde to ani nahoru, ale už ani dolů. Vší silou rvu za lana, ty se ale jen neochotně povolují o nicotné centimetry. Další silný tah, hrot mačky ve spáře prokluzuje, zbraň letí z trsu a už si to mašíruju plnou parou dolů podroben gravitačním zákonům.

tatry-3.jpg
Výhled z Mengusovské doliny na Nízké Tatry.

Dolinou se nese zděšený výkřik. Že já si ještě tak napovoloval lana, směji se sám sobě! Zcela nekontrolovaný a nečekaný pád končí o sedm osm metrů níž, naštěstí až pod plotnou. Z ruky teče trošku krev, cepín mi natrhl gatě a druhý zůstal nahoře v trávě.

A rovnou před obličejem mám tu zatracenou spáru – příčinu seklých lan! Vysvobozuji je a nabuzen pádem a záplavou adrenalinu (ne, tentokrát nejde jen o módní pojem!) se k překvapení vylekaného Petra pouštím ihned zas do lezení. Zarputile překonávám ono problémové místo, pak už jen travnatý žlábek, štand za stoletou kosovku a píši za touto hrůzou tlustou čáru.

Tak akorát se tmou ke mně dolézá Petr, taky už psychicky nalomený. Rychle balíme lana a mažem z Ostrvy dolů. Jdem tak nějak cestou necestou, tudy jsme ještě nesestupovali. Pak se před námi objevuje strž, tak dáváme zdrhačky a slaňujeme konečně na rovnou zem. Přitom mi ještě padá čelovka a končí na sračky.

Na chatě už na nás čekají rozesmátí záchranáři, kteří celý náš sestup sledovali z oken chaty. Že prý jak se cesta líbila (prý vyhlášený hnus v Galerce Ostrvy) a co že tak pozdě. No jo, zase ti Češi, mohli jsme jim obohatit soustředko o další ostrou akci.

Vylezeno: V znamení špagety 4+/5-, Ostrva, 150 m

Text a foto: Švihy, www.svihyibuam.estranky.cz



Post a Comment

Buď emailem informován na velké slevové akce a výprodeje zboží horolezeckého obchodu:

ECstore.cz

Zde vyplňte Váš email pro odběr akčních nabídek: