V knize „Ó Horo – historie severočeského horolezectví slovem i obrazem“ z roku 2009 narazíme na jméno Jaroslav Mlezák 38x, zdaleka nejčastěji ze všech zhruba 3000 jmen jmenného rejstříku knihy. Stručná charakteristika z galerie významných postav v knize uvádí:
Jaroslav Mlezák (nar.1924) Všestranný a vynikající horolezec, po dlouhá léta státní reprezentant, má na svém kontě mimořádně těžké a náročné výstupy v mnoha oblastech horolezecké působnosti – od pískovcových věží až po alpské čtyřtisícovky. Svými pedagogickými schopnostmi a neformální autoritou oslovoval generace začínajících i pokročilých horolezců převážně v ústeckém regionu. V roce 1960 byl jmenován mistrem sportu.
Jaroslav Mlezák na podzim uplynulého roku umřel, bylo mu 91 let.
Vrací se mi na něj osobní vzpomínky. Když jsem v září roku 1961 přestoupil z pražské Slavie VŠ do horolezeckého oddílu Lokomotiva Ústí nad Labem, na první pohled jsem v něm viděl osobnost, Pana Horolezce nebo (jak jsme ve Slavii říkávali) Sáhiba. Ledaco jsem o něm již předtím četl a slyšel. Mě si povšiml až po mém návratu z vojny v srpnu 1962 online casino go, kdy mě pozval k lezení (to byla pro mě veliká čest!), hned jsme si střihli údolní Dogu.
Jaroslav Mlezák (druhý zleva) u Brnčálovy chaty (foto Karel Plechač, 1964)
Byl vyjímečný. Jako příklad lze uvést náš výlet do zimních Tater v dubnu 1964 (tehdy se zimní výstupy ve Vysokých Tatrách počítaly až do konce dubna) na Brnčálovu chatu. S tehdejší výstrojí –železné karabiny a skoby, kované mačky (já jen desetihroté), dřevěné topůrka cepínů…
Pondělí: Malý Kolový štít (Zadný Kopiniak) J stěnou Karoušek-Nejedlo.
Úterý: Medená kotlina, přes sedlo Téryho kuloár a Lomnický štít Z stěnou Birkenmajer- Kupczyk, přes Skalnaté Pleso a Svišťovku do chaty.
Středa: Malý Kežmarský štít S stěnou Stanislawského cestou, od Německého žebříku Szczepaňského variantou.
Sken knížky z vrcholu Želva v Adršpašských skalách (Vysoká hra, autor Pavel Lisák)
Kdo to zná, ví, o jak výživnou sérii výstupů v pár dnech jde. Podobně jsme postupovali i na pískovcích. Přelézali jsme tehdy vyhlášené cesty, občas nějaký prvovýstup. Není divu, že Jarda měl obdivovatele, ale i nepřející závistivce. Jeho ego bylo vyjímečné a pro slabší povahy možná i zastrašující. Jarda si toho byl vědom a nevynechal žádné příležitosti k potvrzování své pověsti… Výhodou sportovních klubů Lokomotiva byla možnost cestovat prakticky zadarmo vlakem nejen do Vysokých Tater, ale do jakékoliv lezecké oblasti v ČSR a toho bylo plně využíváno. Příhrazy, Hruboskalsko, Adršpašské a Teplické skály, Moravský kras, Pálava, ale i třeba Malá Fatra, kde jsme s Jardou stihli i nějaký prvovýstup na Orliu vežu, prostě lezecká symfonie. Vybírali jsme si a bylo z čeho. Když přišel sníh, Jarda se proměnil v lyžařského fantoma, hltajícího kilometry na štrekách mezi Telnice – Fláje – Telnice, na hřebeni Nízkých Tater, nebo na trase Ještěd – Sněžka – Liberec. Nekuřák, abstinent, denně běhal.
Rajská věž v Příhrazech (foto M. Kropáčková, 1963)
Mlezák začal lézt pod hlavičkou Klubu čs. Alpistů Hradec Králové, zápis na Želvě v Ádru z 12.6.1946 to potvrzuje. V roce 1950 vstoupil do oddílu v Ústí nad Labem, kde se pod jeho vlivem – jak píší historici tohoto období – začalo měnit pojetí horolezectví z klasického na výkonnostní.
Velké Žluté cimbuří v Jetřichovicích (foto M.Kropáčková, 1963)
Ačkoliv jsme spolu byli jedním z nejvýkonnějších lanových družstev, postupem doby přišly mezi nás problémy a naše cesty se rozdělily, ale doba byla taková.
Co dodat? Pro lezce tady na severu Čech byl majákem, byl hvězdou.
Zdeněk Kropáček