Jaroslav Mlezák – memoár

Autor Zdeněk Kropáček | Datum 01.12.2016

V knize „Ó Horo – historie severočeského horolezectví slovem i obrazem“ z roku 2009 narazíme na jméno Jaroslav Mlezák 38x, zdaleka nejčastěji ze všech zhruba 3000 jmen jmenného rejstříku knihy.  Stručná charakteristika z galerie významných postav v knize uvádí:

Jaroslav Mlezák (nar.1924) Všestranný a vynikající horolezec, po dlouhá léta státní reprezentant, má na svém kontě mimořádně těžké a náročné výstupy v mnoha oblastech horolezecké působnosti – od pískovcových věží až po alpské čtyřtisícovky. Svými pedagogickými schopnostmi a neformální autoritou oslovoval generace začínajících i pokročilých horolezců převážně v ústeckém regionu. V roce 1960 byl jmenován mistrem sportu.

Jaroslav Mlezák na podzim uplynulého roku umřel, bylo mu 91 let.

Vrací se mi na něj osobní vzpomínky. Když jsem v září roku 1961 přestoupil z pražské  Slavie VŠ do horolezeckého oddílu Lokomotiva Ústí nad Labem, na první pohled jsem v něm viděl osobnost, Pana Horolezce nebo (jak jsme ve Slavii říkávali) Sáhiba. Ledaco jsem o něm již předtím četl a slyšel. Mě si povšiml až po mém návratu z vojny v srpnu 1962, kdy mě pozval k lezení (to byla pro mě veliká čest!), hned jsme si střihli údolní Dogu.

 

Brnčálova chata - Jaroslav Mlezák - 1964
Jaroslav Mlezák (druhý zleva) u Brnčálovy chaty (foto Karel Plechač, 1964)

Byl vyjímečný. Jako příklad lze uvést náš výlet do zimních Tater v dubnu 1964 (tehdy se zimní výstupy ve Vysokých Tatrách počítaly až do konce dubna) na Brnčálovu chatu. S tehdejší výstrojí –železné karabiny a skoby, kované mačky (já jen desetihroté), dřevěné topůrka cepínů…

Pondělí:  Malý Kolový štít (Zadný Kopiniak) J stěnou Karoušek-Nejedlo.

Úterý:  Medená kotlina, přes sedlo Téryho kuloár a Lomnický štít Z stěnou Birkenmajer-   Kupczyk, přes Skalnaté Pleso a Svišťovku do chaty.

Středa: Malý Kežmarský štít S stěnou Stanislawského cestou, od Německého žebříku Szczepaňského variantou.


Sken knížky z vrcholu Želva v Adršpašských skalách (Vysoká hra, autor Pavel Lisák)

Kdo to zná, ví, o jak výživnou sérii výstupů v pár dnech jde. Podobně jsme postupovali i na pískovcích. Přelézali jsme tehdy vyhlášené cesty, občas nějaký prvovýstup. Není divu, že Jarda měl obdivovatele, ale i nepřející závistivce. Jeho ego bylo vyjímečné a pro slabší povahy možná i zastrašující. Jarda si toho byl vědom a nevynechal žádné příležitosti k potvrzování své pověsti… Výhodou sportovních klubů Lokomotiva byla možnost cestovat prakticky zadarmo vlakem nejen do Vysokých Tater, ale do jakékoliv lezecké oblasti v ČSR a toho bylo plně využíváno. Příhrazy, Hruboskalsko,  Adršpašské a Teplické skály, Moravský kras, Pálava, ale i třeba Malá Fatra, kde jsme s Jardou stihli i nějaký prvovýstup na Orliu vežu, prostě lezecká symfonie. Vybírali jsme si a bylo z čeho. Když přišel sníh, Jarda se proměnil v lyžařského fantoma, hltajícího kilometry na štrekách mezi Telnice – Fláje – Telnice, na hřebeni Nízkých Tater, nebo na trase Ještěd – Sněžka – Liberec. Nekuřák, abstinent, denně běhal.


Rajská věž v Příhrazech (foto M. Kropáčková, 1963)

Mlezák začal lézt pod hlavičkou Klubu čs. Alpistů Hradec Králové, zápis na Želvě v  Ádru z 12.6.1946 to potvrzuje. V roce 1950 vstoupil do oddílu v Ústí nad Labem, kde se pod jeho  vlivem – jak píší historici tohoto  období – začalo měnit pojetí horolezectví z klasického na výkonnostní.


Velké Žluté cimbuří v Jetřichovicích (foto M.Kropáčková, 1963)

Ačkoliv jsme spolu byli jedním z nejvýkonnějších lanových družstev, postupem doby přišly mezi nás problémy a naše cesty se rozdělily, ale doba byla taková.

Co dodat? Pro lezce tady na severu Čech byl majákem, byl hvězdou.

 

Zdeněk Kropáček

 



Sorry, comments for this entry are closed at this time.