Krkonošská Horská Výzva

Autor Karb | Datum 08.13.2014

Nezbytné Ántrééé

Je pátek 8. 8. 2014 odpoledne a před námi se line klikatá silnice skrze Jizerské hory. Vzadu v autě poskakuje můj pes Sony pln radosti, že jedeme na výlet. Kdyby je tušil, co ho večer čeká ;-) Po necelých dvou hodinách jsme na místě v Peci pod Sněžkou.

Z logiky „Tuhle štreku jsme ještě neběželi, na konci to bude bolet!“ parkuji, co nejblíže cílové pásce snažím se tím předejít agónii pochodu zombie na odpočinek. Na registraci se potkáme s týmem Květy upgrade, prohodíme pár slov, vykoupu Sonyho v jezírku, provedu nezbytnou lůžkovou úpravu auta a jde se spát.

Padla jedenáctá večer, otvírám oči do tmou zalitého údolí, kolem stojí hromada dalších aut a tmou pochodují lidé se světýlky na hlavě. Ne to není sen! Za necelou hodinu začíná běh šílenců. Hodíme do sebe poslední občerstvení, Sony dostane tažný postroj a hurá na start 5. dílu RockPoint Horské Výzvy.

Cestou vidím známé tváře i známé čumáky. Sony je trochu udivený, protože o půlnoci normálně chrochtá v pelechu. Dneska ne brachu, čeká nás 67 km skrze Krkonošský národní park. Trasu LONG jsme ještě neabsolvovali, ale kratší HALF, kde se nám letos poměrně dařilo, startuje až ráno a nechci Sonyho mučit v 35°C, které hlásí předpověď. S vědomým, že jsem posledních 14 dní promarodil a s obrovským respektem ke zbytku startovního pole se řadíme na úplný chvost. Vzápětí jsem toho trochu litoval.

Start

Ale což, jen ať si dnes závodí jiní, my (tedy spíš jen já) jsme z formy a cílem je dojít než bude slunce moc pálit. Hned vedle nás se postavil Jirka Švancara se svou maliňačkou. Tedy největší letošní soupeř v halfu, který nás vždy sfoukne jako svíčku je tu! Jsem rád, že vidím známou tvář. Tepová frekvence při startu alespoň trochu opadne. Zažehnout čelovky…tři, dva, jedna a už se to valí kupředu. Na startovní listině bylo cca 210 týmů v kategoriích muži, ženy, mix a 15 dogtrekařů.

Chvíli pochodujeme s davem. Pak mě přestane bavit brzdit vzpínajícího se Sonyho, který evidentně netuší, co ho dnešní noc čeká. Jemu prostě stačí, že vidí kousek před sebou fenku a táhne ze všech sil. No co, tak běž. Úkrok vpravo a hurá městem přes dav. No vydrželo to asi půl minuty, cesta se zúžila a skoro 500 lidí se dralo po úzkých schodech, přes řeku do lesa. Sáli jsme tam jak ve frontě na párek. Chvíle čekání na místě a konečně může na schody i my. Dostali jsme se do průvodu lidí deroucích se lesem do kopce. V hlavě mi pořád hučí, hlavně pamatuj, že to bude dlouhé, ale více síly než lézt do kopce mi bere brždění nedočkavého Maďara.

Tak jo hochu, je to na tobě. Pustím vodítko na delší vzdálenost. Stačil jsem jen trochu korigovat směr a vyhýbat se pařezům. Prolétli jsme kopcem jako po rovince a stačili minout několik dogtrekařů. Hurá, kopec končí, otvírá se hřebenová cesta, kde se dav lidí roztáhne na větší vzdálenost. Můžu s klidem pustit vodítko z ruky a využít i trekové hole. Co to?! Kde se před námi vzal Jirka Švancara? Vždyť jsme ho přeci nechali za sebou už v Peci pod Sněžkou. No co, stejně by nás za chvíli dohnal.

Tady nastala krásná část cesty s jasnou noční oblohou, plnou hvězd a kulatým měsícem. Běželo se náramně. Kolem nás byl samý borec se zarputilým výrazem, až jsem z toho měl respekt. Ze tmy se najednou ozývá „Ahóóoj“. Lovím v hlavě, čí to může být silueta. Teprve, když postava vstoupí do svitu čelovky, poznávám Kubu ze Lhoty (Jakub Šťastný), který nám v Krušných horách připravil nádherný závěr poloviční trati v dogtrekkingu. Kubo, ještě jednou díky, ten závěr měl to správné sportovní napětí!

Vbíháme do traverzového sestupu lesem. Krásná stezka skrze borůvčí a nízké borovice. Tyhle momenty si opravdu užíváme. Pouštíme před sebe rychlejší borce, což pro Sonyho znamená: „Mám koho lovit“. Pes přidal na rychlosti, zatáčky si zkracoval přes borůvčí a já za ním špagátu s modlitbou za neklouzající zatáčku. Tady opravdu nešel přibrzdit. Kluci sorry, musíme zase před Vás!

Po pár minutách sbíhání do Špindlerova Mlýna, si říkám, že nás všichni ti borci trochu brzdí. Sony měl prostě formu jak blázen! Ale máme v nohách necelých 20km. OK, když tak se nám vysmějí na 30km, až budu bezvládě ležet v prachu cesty. Tak to tedy valíme jak na půlmaraton, jedna čelovka za druhou mizí za námi. V tom opět hlas ze tmy: „Už ti u nás roste konkurence“. Opět nevím, o co de, ale proč se nestavit na kus řeči J Pána jsem neznal, ale stihl mi sdělit, že má doma mladého maďara. Po pár větách zjišťuji, že jde o Sonyho synovce :-D Ha, stejná krev! Potěšilo mě to a povídám, že musíme v cíli popovídat. Bohužel jsme se viděli už jen na Labské boudě.

Co já tady vlastně dělám?

Ve dvě ráno jsme ve Špindlu. Necháme označit mapu, hodím Sonymu kolečko salámu a valíme dál. Stoupáme na Labskou boudu a tady to začalo. Přišla na mě dřímota…totiž krize jak sviň. Cesta byla nádherná, ale mě bylo nepěkně. Vzpomněl jsem si na poslední dva týdny pomalu bez jídla. „No ty blbče, seš po nemoci a budeš se tady snažit běžet 70 kiláků? To jsi trochu ulítl ne?! Koukej zvolnit, než to tady s tebou sekne!“…..ano, morálka šla pomalu dolů. V tu chvíli nás opět sfoukl Jirka Švancara jako na všech letošních Horských Výzvách a rychle mizel ve tmě. Sony měl ještě chvíli snahu se jej držet, ale já už to neviděl na dlouho.

Takže brzda do stopky. Sony tu máš cestovní krmení. Sám rukou ve vestě hledám proviant z občerstvovačky. Pár dvojic nás opět předběhlo. Volnějším tempem se jich chytáme a míříme vzhůru. Na kopci je vidět jen měsícem osvětlená stráň a v údolí světélka z vesniček. Neskutečně krásný pohled! V temné stráni plné borovic se mihne osamělé světélko. Trochu v naději si říkám, tam by mohla být občerstvovačka. Cca 15 minut trvalo, než jsme se prohopsali po pěšinkách a kamenech až ke světélku. Je to tak, občerstvovačka! Neuvěřitelně jsem se na ní těšil. V hlavě mi blesklo: „Tam se zastavíš, protáhneš, něco pojíš….není kam spěchat…dnes tady závodí jiní.“

Pach krve

V tom pro mě přišel doslova šok. Při vstupu na občerstvovačku potkáváme Lukáše Šmahela s jeho huskym, kteří vyhráli trasu Long Krušných horách. V hlavě mi blesklo, tenhle dogtrekkař je max na 3. místě. Na občerstvovačce je i Jirka Švancara, tak mu popřeju, ať se mu podaří dostat na bednu, když je tak blízko. Občerstvení jsem zkrátil na minimum, ale stihl doplnit kemlbag na max. Krize je během chvíle v nedohlednu a mám před sebou novou motivaci.

Vyrážíme zpět do tmy jak hladoví vlci za zraněnou zvěří. Cíl je jasný, aspoň na chvíli se dostat na třetí místo. Před námi byla jedna z nejhezčích hřebenovek, co jsme kdy běželi. Skáčeme přes kameny, vznášíme se nad potůčky, vykrucujeme zatáčky. Sony krásně přizpůsobil tempo, tak že jsem si běh opravdu užíval. Navíc počasí bylo ideální. Prostě neskutečný! Bereme hákem ještě pár běžců a ocitáme se o samotě v temnu a tichu. V tom mi došlo, že jsme vlastně dneska ještě nezakufrovali. A to nechávám navigaci v hodinkách ještě vypnutou.

Nevím, jestli uběhla hodina, nebo dvě, nebo jen půl, čas v té chvíli nehrál roli. Ale před sebou konečně vidím čelovky. Hurá, jdeme správně! Dobíháme blíž, takže se stíhám zeptat jak daleko je nejbližší pes. Odpověď byla trochu nečekaná: „Asi padesát metrů“. Zaostřím Led Lenser do dálky. Ty kráso…to je husky! Nemusím ani nic říkat, Sony je v tempu a po pár vteřinách jsme u něj. Zvědavej jak blecha se ptám, co tady dělá?! Jo kufry a krize si prostě tentokrát vybral někdo jiný než my. Navíc říká, že je na třetím místě. V tu chvíli běžíme po dřevěné lávce nad rašeliništěm, Sony i já bychom chtěli dál, ale není kudy dopředu. Navíc pán měl u mě respekt! Taky bych chtěl takhle běhat v jeho věku!

Bestie se blíží

Lávky končí, cesta se rozšiřuje. Sony, jdeme na věc! V ten čas jsem asi někde ztratil svého roztomilého maďara, zato do postroje se mi přimotala strašná bestie. Jinak se to nedá nazvat. Pod rouškou tmy se řítíme z kopce. Čelovka pomalu slábne, ale Sonyho to evidentně netrápí. „Dobře hochu, teď není čas brzdit, právě si držíme bednu!“ Jsem z toho nervózní, protože za chvilku máme za sebou vzdálenost trasy Half. „Co bude pak? Vydrží to nohy?….to je jedno! Bedna!!!“ Novější verze mé čelovky by s tím neměla problém, páč má o baterku navíc, ale ta moje by už potřebovala vyměnit šťávu. Stíhám jen zahlédnout dřevěnou cedulku Údolí Bílého Labe. Doslova kolem ní prolítneme a mizíme v hustém lesíku. Před námi se ozývá hukot a kameny jsou najednou hodně kluzké. Vybíháme u menších vodopádů a lagunek. Trocha osvěžení ve studené vodě a jedem dál.

Za mostem se cesta opět zvedá. Čeká nás stoupání na Luční boudu. Čelovka je sice v koncích, ale nevadí, slunce se již dostává do údolí. Vidím nádhernou scenérii. Voda stéká po skalách a mizí v ostrém údolíčku. Nikdy jsem tu nebyl, proto na moment zastavím pokochat se rozmanitostí horské krajiny. Idylku narušuje jen mlaskání krmící se šelmy po mém boku. Hotovo, bestie je zase ready, jde se dál!

Výstup směrem k Luční boudě

Následuje dlouhé přehledné úbočí. V dáli spatřím běžce před sebou, konečně potvrzení správné cesty. Když dolezeme na konec, ohlédnu se, jak daleko je nejbližší za námi. Trochu mě vystraší dvojice, jenž se na nás v tu chvíli dotahovala. Ale dobrý, nejsou to dogtrekaři. Navíc, každá společnost na trase, potěší! Stoupání přechází v rovinku. Cítím, jak mi těžknou nohy a do běhu už nepřecházím s takovou svižností jako před pár hodinami. Před námi je jedinečný pohled: „Luční bouda, červený koláč na obloze, Sněžka!“ Ano, východ slunce nad královnou českých hor! Hernajs…jak pravil Smoljak v Aktu „To jsem se Vám jednou tak dojal“…

Nohy nechtějí, ale zásada zní: „Před fotografem musíš běžet a smát se jako na startu!“ :-D V křečovitém úsměvu tedy dobíháme na občerstvovačku na Luční boudě. Meloun a čaj, neskutečné blaho! Trochu dětinsky se ptám na odpověď, která je mi jasná: „Jak daleko jsou psi před námi?“….obsluha už si ani nepamatovala, kdy tam naposled viděli psa, takže pomýšlet na další posun v před je zhola zbytečné. :-D No někde se občas musíme vrátit do reality. Navíc, teď nás čeká můj neoblíbený sestup po asfaltce do Pece.

Nezbytné pózování pro fotografy u Luční boudy (foto www.cejpek.com)

Sony odejít nechce a loudí na stole kolečko salámu. Jdeme hochu, na téhle rovince nás nesmí nikdo zahlédnout. U kapličky nad Luční boudou se otáčím a naštěstí nikde nevidím, žádného psa. Tak z kopce, začíná nám peklo. Sony cestou zlikvidoval pár rohlíků a banánů, které vypadli závodníkům před námi. Mě vytrvale chytají křeče, ale dávku magnézia jsem spotřeboval už při první krizi. „Chlapče, to bude prostě bolet.“ A taky že jo. V 6:40 se dostáváme do Pece, konečně je ten asfalt za námi. V nohách máme 52 km/+2000m, čeká nás tedy už jen 15km okruh přes dva kopce a Velkou Úpu zpět do Pece. Vybíháme z občerstvovačky a nejistotou co bude. Před 14 dny jsme běželi, tedy spíše se plazili vedrem 55km na Týnišťských šlápotách. Když tohle dorazíme až do cíle, bude to náš rekord.

Cesta za hranice známého

Při vstupu do lesa nás povzbuzuje hlouček lidí u chatky. Pán z hloučku navíc volá: „Seš druhý se psem!“ Ohlédnu se, ale říkám si: „Dědo, ty jsi ještě spal, když tu běžel ten první. Vždyť vepředu musí být Jirka Švancara a Ondřej Cingl. Ti už to někde drtí do cíle.“ Nechávám být a chci mít ten kopec rychle za sebou. V tom došla krize i na Sonyho J Štěká a skáče na mě. Podrbu ho, napojím vodou a vykážu zpět dopředu. Nespokojeně jde, moc netáhne a navíc pořád houká. Nevím, co to do něj vlítlo, jestli to, že na poslední občerstvovačce nedostal obligátní kolečko salámu, nebo prostě jen nuda. No co teď? Fenka na popohnání v dohledu není. Nacpu do něj tedy poslední zásobu granulí, snad to pomůže.

Růžohorky již za denního světla

Růžohorky ještě jednou…dřív než je vidíte, slyšíte zvonce, které mají krávy kolem krku

Ještě chvíli houká, nebo odbíhá z cesty čuchat do lesa. Pak se naštěstí zase vrátila bestie na své místo. Můžeme tedy pokračovat. Na vršku kopce jsme poměrně rychle, ale nastává dlouhý monotónní seběh po asfaltce. Je to skoro nekonečné, navíc moje nohy pomalu vypovídají službu. Protahuji křeče každý kilometr, který mimochodem vůbec neubíhá. Začínám mít starost, kdy přiběhne nějaký zkušený borec se psem a jen nám zamává. Pořád se otáčím a čekám, kdy už nám zkrátí utrpení. Když kat pořád nepřichází, dochází i na radostné okamžiky uvědomění si třetího místa na dlouhé trati. „Hergot, to se nám nikdy ani nesnilo! To přece nemůžeme už pustit!“ Konečně přichází kus seběhu po měkké lesní cestě. Je to chvilková úleva, i když ne kdoví jaká. Šup, je tu dno údolí, řeka, most…hurá kontrola!!!! Předávám mapu k označení a sápu se po kole v kelímku. „Sony koukni, oblíbený salámek.“ Mezi řečí mi sdělí, že jsme opravdu DRUHÝ! Stojí s otevřenou hubou, než mi vypadne kelímek z ruky. „Cože????!!…Ty kráso…“  „Který pes je před námi?…Jen belgičák?…Kde je tedy Ondřej Cingl?“ Kouknu na hodinky, nasměruju Sonyho k silnici a křečovitě razím v před.

Následuje úsek hlavní silnice, který nebyl populární především u Sonyho. Když jsme se z něj dostali opět na lesní cestu, přišla překvapivá pasáž šíleného stoupání. „Musíme být jen 4km do cíle, je 8:22, to stihneme do startu Halfu (9:00).“ Ale kdeže, nebyli jsme na startu, plni sil. Sony sice jel jak ďábel, jenže moje nohy už ne. Ten závěrečný kopec nahoru, byl z mého pohledu famózní! Lesní cesta zasypaná plaňkami, které musíte obejít po svahu. Direktivně strmá cesta otevřenou loukou, kde se k životu probudilo ubíjející slunce. Prostě z extrémního pohledu pravý ráj ;-) Bez sil, ale užíval jsem si to. Bohužel pak následovala nepopulární asfaltka z kopce. Nevím, kde se to v té šelmě bralo. Pořád táhl stejně jako po 10km. Pro mě to bylo nekonečné mučení v křečích.

To, co jsem odhadl na trochu přes půlhodiny, vyšlo ve finále na hodinu a patnáct minut agonického loudání. Z posledních zbytků sil (těch mých) probíháme v čase 9:38:59 cílovou čáru jako 2. v kategorii dogtrekking. GPS ukazuje 69,7km/+3060m. Co na tom, že až 50 minut po prvním. Pro nás se neuvěřitelné stalo skutečností! Jo a fakt jsem rád, že naše auto stálo hned za cílovou lajnou :-D

 

Zasloužený recovery time

Vyhlášení kategorie Dogtrekking na trase Long (foto. www.cejpek.com)

 

Dodatek k diskuzi o organizaci závodu

Spousta vyostřených diskuzí vznikla už před zahájením závodu a díky zmatku ve výsledcích je spousta lidí naštvaná i po jeho skončení. A nedivím se jim, osobně se mi dost věcí taky nelíbilo. Na druhou stranu nutno říci:

  1. Když jsem kdykoliv volal nebo psal pořadateli nějaký dotaz k registraci atd., odpověď a vstřícnost na sebe nenechali čekat.
  2. Značení cesty i občerstvovačky, šli hrozně nahoru od loňského roku.
  3. Hergot je to extrémní závod, žádná procházka po parku za ručičku. Nejsme přece z cukru! ;-)

Závěrečné vyhlášení bylo přerušeno pro chybu ve výsledcích. To mě trochu mrzelo, protože jsem se těšil, že se za celkové umístění na pódium postavím vedle nedostižného Jirky Švancary, který mě hrozně motivoval se zlepšovat (podařilo se a pořád to nestačiloJ ) a Standy Štamberga se Stelou, kteří nás loni, tady v Krkonoších, dotáhli až do cíle i přes odporné vedro. Standovi gratuluji k letošnímu vítězství v Krkonošském Halfu! Pro mě je Horská Výzva místem, kde potkávám fajn lidi. Délka tratí nám vyhovovala a měli jsme dost prostoru se učit z chyb a posouvat výkonost. Díky lidem tady jsem se dozvěděl o dalších závodech, o kterých bych pravděpodobně neslyšel, protože nemají takovou propagaci.

Letos jsem už v lednu nepočítal, že by trasa vedla přes Sněžku. Ať už to bylo s KRNAPem jakkoliv, pevně věřím, že v příštím roce budou změny v trasách rychleji a lépe komunikovány. Aspoň se vyhneme “nesportovní“ diskusi.

Nekecejte a raděj trénujte!

 


  1. Komentáře: 3 - “Krkonošská Horská Výzva”

  2. Miki | 13.08.2014 - 21:21:34 | Reagovat

    Dobře ty!

  3. Zdeněk | 13.08.2014 - 23:08:00 | Reagovat

    Krásně se to četlo gratuluju ;-)

  4. Šárka | 11.09.2014 - 12:36:39 | Reagovat

    Gratuluji !!!!!

Post a Comment

Buď emailem informován na velké slevové akce a výprodeje zboží horolezeckého obchodu:

ECstore.cz

Zde vyplňte Váš email pro odběr akčních nabídek: