Jak jsme se měli před půl stoletím

Autor Zdeněk Kropáček | Datum 12.05.2012

Do hor se jezdilo téměř výhradně do Vysokých Tater a to v létě i v zimě, výjezdy do jiných kopců byly organizovány centrálně horolezeckou sekcí  – byly to akce výběrové /podle lezecké zdatnosti a podle „politické uvědomělosti“/, přednostně vyhrazené pro mistry sportu a nositele I.výkonnostních tříd. Pokrokem bylo, že vůbec byly a že se alespoň někdo mohl koukat na nové trendy ve výstroji a posunovat výkonnost a ty kopce přibližovat alespoň vyprávěním. Ve zprávě o činnosti horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Ústí n.L. z  r.1963 se dočteme, že se v zimě lezlo: Kupola S stěna /Matras- Budín/, Gerlach V stěna /Matras- Budín a K. Johanovský-  Slouka/, Stanislavkého Malý Kežmarský /Matras- Budín/ atd. celkem 103 zimních výstupů. Zimní výstupy se započívaly až do konce dubna . V létě byly uskutečněny ku příkladu Orlowského M.Ganek  /Budín-Filka/, Stanislavského  M.Ganek /Budín – Kolínko/ a další. Na Kavkaze vylezli Belaju Kaju Chlumský s Karáskem  Dych-Tau levým J pilířem Matras s Mikešem, v Rakousku Gross Wenediger  Budín s Kroupou, celkem v zahraničí asi 15 výstupů.

Samovýroba karimatek vzor „Totáč“

Prsní úvazek a jištění přes rameno

Lezlo se hlavně nahoru

Pro lezení v Tatrách byly v Lokomotivě vynikající podmínky – jízdné nestálo skoro nic, navíc nikdo neomezoval bivakování a volné táboření. Problémem byla výstroj. Pořád se ještě používala konopná lana /umělohmotná lana se teprve začínala objevovat, dala se sehnat nejblíže v Praze – v Domě sportu nebo v Tyršově domě na Malé Straně/. Okované boty z hymny děčínských horolezců „kovaných bot zvukem duní zem, zpěvem vzduch se rozechvívá, krásné labské údolí nás vítá“ se už dlouho nepoužívaly. Pohorky nebo pionýrky, šité „s rantlem“ se na výstupy v horách prakticky nehodily, speciální pohorky  bez toho okraje, do maček nezbytné, se  musely objednávat někde v Opavě nebo Popradu a to byl vždycky trochu krok do tmy. Karabiny  byly těžko k sehnání. Kvalitních trojúhelníků české výroby byl totální nedostatek, hasičské karabiny byly nebezpečné. A všechno to bylo  železné, hrozně těžké  /Vzpomínám na kouzelné setkání a Valeriánem Karouškem a jeho trpaslíky ve Skaláku – ověšeni železnými karabinami cinkali jako stádo alpských krav na pastvě…/. Cepíny se používaly dřevěné, zdrojem byli končící prvorepublikoví horolezci nebo sklady po německém wehrmachtu, stejně tak jako u stoupacích želez. Ty byly nejčastěji desetihroté  /já podědil po Zdeňkovi Vlkovi 9apůl hroté/. Tato situace nahrávala  kutilům, kteří měli v práci přístup ke kovárnám a výhním, aby si vyráběli jak karabiny /proslulé byly speciální postupové a štandové karabiny Jaromíra Rady, postupové se měly postupně trhat a snižovat namáhání v laně/, tak  mačky /proslulé byly mačky z ohnutých hrábí Jirky Šmída/. Skoby se už daly sehnat v sadách, ale také se vyráběly podomácku, móda  všelijakých plíšků, pidiskobiček tu už byla. První nýt jsem uviděl na Čimě v Brné, byl od Jaromíra Rady z 29.3.1961 a trochu se viklal /pak jsem se dozvěděl ze sedí dirce 6mm hluboké a už jsem na tu cestu podruhé nešel/. Z bivakové výstroje byly k sehnání prošívané poněkud objemné a těžké silonové bundy a sloní nohy, péřové spacáky se vyráběly podomácku, nejčastěji se studenými švy. Karimatky neexistovaly, mohly se vláčet těžké a objemné nafukovací matrace, nebo podle rad z příručky Zimní horolezecké táboření bylo možno sestavit matračky z plátna s přivázanými dušemi od jízdního kola. To mi připomíná můj první zimní bivak ve zbořeništi turchaty na vrcholu Jedlové ve vlastnoručně ušitém péřovém spacáku na nafukovací matraci, která po noční oblevě se mnou plavala v ohromné louži. No a ještě se hodí připomenout, že na kalhotách – byly to téměř vždy golfky čili pumpky- se umisťovaly na zadku důkladné záplaty, stejně tak jako na bundách u krku. Slaňovalo se dülferem, všechno teplo z tření /a konopná lana třela dokonale/ se jinak otisklo do stehna a vedle krku  v podobě spálenin. Navazovalo se prsním úvazem přímo na lano /prsní úvazky z popruhů ještě zdaleka nebyly/, instruktoři to nadšeně učili mladé holky. Jištění se provádělo přes rameno nebo křížové, obojí bylo dost nebezpečné, ale lezlo se hlavně nahoru a móda odskakování z těžkých míst se teprve blížila. Do hor se nosily poctivé ruksaky- třeba předválečné s rákosovou kostrou- nebo krosny, maličké kletrsaky se už vyráběly, ale ty byly spíše na jednotlivé túry.

 Nosily se poctivé ruksaky

 

Na nohách lezečky z vlastní kůže

Na písek se chodilo jen na neděli, sobota byla pracovním dnem, kdy se končilo o 2 hodiny dříve než přes týden. V sobotu pozdě odpoledne naplňovali pražští horolezci v nádraží Těšnov  courák do Turnova, aby za šera /pozor, letní čas neexistoval/ dupali přes železniční most a stoupali kolem Valdštejna do Skaláku, kde se rozptýlili do svých bivaků a krátce nato se rozhořela spousta ohníčků… Ochranáři ještě nebyli a v tomhle byla skutečná svoboda. Ta ale nebyla ve skalních oblastech podle hranice s NDR. V Jehličkově průvodci z roku 1961 vůbec nejsou oblasti Rájec,  Ostrov,  Levý břeh končí  u Milenců a Strážce Jílového dolu, nahoře v Hřensku je jen Malý Prkužek a Stará Václavská stěna. Všechno blíž ke hranicím bylo v zakázaném hraničním pásmu, střeženo vojáky se samopaly a psy: „Voják, samopal a pes střeží naši rodnou ves. Voják se samopalem a s dělem chrání vlast před nepřítelem  Lezení v Sasku? To nepřicházelo v úvahu. Poprvé byl horolezeckou sekcí uspořádán zájezd do NDR v roce 1963  a až o rok později bylo možno na pozvání provádět individuální výjezdy. Zakázané hraniční pásmo se tím neuvolňovalo. Uvolnil se ale přesun materiálu z NDR – kvalitní ledvinové karabiny ve dvou velikostech, nekvalitní perlonová lana zvaná guma a vcelku užitečné lezečky z ničemné kůže s tenkou gumovou podrážkou. Do té doby byly používány kecky a taky se hodně lezlo naboso. Do skaláků jsme jezdili vlakem, někdy na kolech, movitější se dopravovali na motorkách. Málokdo jezdil autem. Věhlasná byla aerovka třicítka Dr. Zd. Šeitra  zvaná šajtrovka, kterou jsme později od Zdeňka odkoupili /byla o pár let starší než já a na 100 km potřebovala 2 hodiny jízdy a 5 hodin práce v garáži/.

Na nohách lezečky z vlastní kůže

Cedule, dráty, samopaly, psi a vojáci v boji proti diversantům

Ještě ze zprávy o činnosti 1963: V oddíle bylo 28 mužů a 14 žen /dost z nich se stíhalo provdat za volné horolezce/, odpracovalo se 224 hodin na národní směně, 188 hodin při čištění skal, 255 hodin  přednáškami, besedami a instruktážemi, 75 hodin zhotovováním kazet, 80 hodin přípravou a výměnou knížek…Došlo ke dvěma úrazům – u Zdeny Johanovské výron v koleně po pádu na lyžích, Jirkovi Jelínkovi se po pádu na Měsíční v Přírazech zlomila patní kost. Cvičiteli byli Miloš Matras, Jaroslav Budín, Karel Johanovský, Jaroslav Mlezák, René Torn a František Chlumský. Horolezečtí vedoucí byli Vladimír Slouka, Mirek Johanovský a Michal Jirásek . Nejenom lezením byl vyplněn volný čas horolezců. Muselo se jako chodit na ty brigády /to znamená, že se musely vykazovat  neexistující brigádní hodiny/, vykazovala se „politickovýchovná“ činnost, plnily se plány počtu výkonnostních tříd a různé odznaky zdatnosti typu Lyžař, Plavec, Tyršův odznak, 100 jarních kilometrů, Připraven k práci a obraně vlasti …Ale byli jsme o půl století mladší a to bylo fajn.

Do skal i na kolech /v pozadí šlape Vašek Širl pěšky/

Legendární šajtrovka

Byli jsme o půl století mladší


  1. Komentáře: 13 - “Jak jsme se měli před půl stoletím”

  2. Jan Krch | 05.12.2012 - 20:35:36 | Reagovat

    Nádhera a pravda!

  3. :o) | 05.12.2012 - 20:49:22 | Reagovat

    Perfektní článek!!!
    Akorát škoda, že u lezeckých fotek není uvedeno o jakou cestu jde.

  4. vlastik | 06.12.2012 - 07:34:01 | Reagovat

    fotka s popisem – lezlo se hlavně nahoru – je Jiříkova cesta na Velký žlutý cimbuří v Jetřichovicích

  5. Miki | 06.12.2012 - 09:42:56 | Reagovat

    Perfektní článek, Zdeňku! Skvělá fotka je s tím horolezcem vedle šajtrovky, ta je hodně stylová!

  6. JardaU | 06.12.2012 - 12:59:01 | Reagovat

    Myslíš s tím horolezcem Kropáčkem? Jinak na těch fotkách je Turnovská věž v Příhrazech JZ stěna-V. Ještě pochvala Zdeňkovi za zprostředkování tehdejší atmosféry ve skalách. Přes řadu problémů to byla stejně nádherná doba.

  7. Miki | 06.12.2012 - 13:11:10 | Reagovat

    2Jarda: Zdeňka jsem nepoznal, takže ano, myslím :). Fajn snímek.

  8. Marek | 06.12.2012 - 21:59:26 | Reagovat

    Moc pěkné čtení :)

  9. ZdenekK | 10.12.2012 - 08:58:29 | Reagovat

    Na fotkách je autor článku, jeho žena Monika a ten dlouhej je Jaroslav Mlezák.

  10. Milan | 12.12.2012 - 19:39:04 | Reagovat

    Pěkné počtení a skvělé fotky! :) Bylo by pěkné sehnat takových fotek víc a udělat z nich fotogalerii.

  11. Ruda | 13.12.2012 - 09:03:49 | Reagovat

    Dekuji Zdenku-jako by to bylo vcera.Tomu rikam “Nostalgie”.

  12. Gomez | 29.12.2012 - 18:02:39 | Reagovat

    Super počtení!

  13. Alena a Rene | 24.11.2014 - 09:31:41 | Reagovat

    “Kropajdo” díky za ohlédnutí po padesáti letech!
    Reneho konopné lano zůstalo otočené kolem vrcholu Jehly v Obšívance abychom bezpečně slanili.
    Pamětníci z Vancouveru, BC

  14. ZdeněkK | 12.12.2014 - 12:05:35 | Reagovat

    To je úžasné!! EC se čte i na opačné straně zeměkoule ve Vancouveru odkud se ozvali Alena a René, které jsme víc než půl století neviděli a které moc pozdravujeme! Já mám svou původní konopnou třicítku pietně uloženou na chajdě, na padesátém výročí (před pěti lety) jsme ji sice vytáhli na Baldurku, ale slanit po ní jsme se si už netroufli.

Post a Comment

Buď emailem informován na velké slevové akce a výprodeje zboží horolezeckého obchodu:

ECstore.cz

Zde vyplňte Váš email pro odběr akčních nabídek: