Osud jménem Labák

Vzpomínka na Miroslava Pořádka, *15.5.1958  †10.10.1982.

Na samém dně Labského údolí, kde se řeka prořízla všemi vrstvami pískovců až na krušnohorské krystalinikum, připomíná po třiceti letech tragickou nehodu jen malá mosazná plaketa na ortorulové skalce. Studený potok dál skáče roklí od Vojtěcha, aby proběhl pod klenbou silničního propustku a v balvanitém skluzu mezi jeho křídly ztišil svoji energii a splynul s klidnými vodami Labe.

Od té doby byla silnice rozšířena, vybavena souvislými svodidly a odvodněním i současná auta mají deformační zóny, jinak konstruované dveře a záchytné systémy. Dnes by stejný smyk skončil pomačkanými plechy. Kolik takových kdyby člověka napadlo za ta léta, kdykoli mu nějaká skála, pohled do ohně, cesta nebo písnička připomněla chvíle prožité s Mírou.

Z jeho věčně vousy zarostlé tváře vystupoval jen spodní ret, za to jeho pichlavé oči si vás vždycky našly a jeho zvučný hlas vás naváděl stejně zpoza hrany při lezení jako při hledání melodie nově přinesené písničky.

Dostal naděleno šest let lezení a přesto, že mu z nich vojna dva roky ukrojila, dokázal stihnout hodně. Od prvních pokusů na laně v turistickém kroužku stavební průmyslovky se postupně přezouval z trampských kanad do popradských duplexů a íbíček. V jeho deníčku přibývaly prvovýstupy na písku, přechod hřebene rumunského Fagaraše, hákovačky v severním prostoru Bořně, výjezdy do Tater a v roce 1981 byl členem oddílového zájezdu Lokomotivy Děčín do Západních Alp a Dolomit. Po výstupech na Aiguille du Midi Contaminovou cestou s Jardou Uhrem a na Cimu Piccolissimu Casinovou cestou s Mírou Michlíkem a dalšími se o něm začínalo mluvit jako o nadějném děčínském horolezci. Společně s mladými novoborskými lezci počátkem osmdesátých let začal objevovat Sasko a posouvat svoji výkonnost za hranici v Čechách tehdy uzavřené klasifikace. Stal se profesionálním lezcem ve skalní četě pro údržbu skal Okresní správy silnic.

Mnohem významnější pro tehdejší labáckou pospolitost ale byly jeho muzikantské a organizátorské vlohy. Když se nepovedlo počasí nebo padla tma, začal Mirek žít druhý život. Nacpal fajfku, naladil kytaru a s parťákem Mártym Poupou rozjeli noční šichtu. Časem se jako zdatný kytarista projevil i Jirka Prause a tak se Mirek naučil na basu. Nezůstalo jen u hraní po hospodách a pod převisy, Míra s kamarády pořádali různé dařenky ve žlebském kulturáku nebo na horolezecké chatě. Neznali jsme slovo happening, neměli mobily, ale ústním podáním a různými zvadly jsme se scházeli k parodickým večírkům, písničkovým soutěžím nebo dovednostním závodům. Mirek Pořádek byl jedním z těch, kteří nám dokázali dát pocit svobody a alternativu k oficiálnímu režimu.

O hloubce a upřimnosti Mírova kamarádství i o jeho vztahu k Labskému údolí jako domovu svědčí jeho osudové rozhodnutí. Během zájezdu do Alp se u Ženevského jezera sešel se svojí matkou žijící v emigraci. Měl zajištěnu práci i bydlení, ale neměl by komu hrát a zpívat, neměl by s kým se smát. Míra zvolil Labák.

• profil Miroslava Pořádka na webu Historie lezení
• Míra Pořádek v pravěkých příhodách z Bořně

Míra Pořádek na fotografiích: