Američan v Labáku

Autor Collin | Datum 05.16.2012

Všem, které by to mohlo zajímat.

Včera jsem dorazil do České Republiky na pozvání mého přítele Ríši, kterého jsem potkal ve Finále. Řekl mi, že místní skály jsou z pískovce. Pískovec s tradicí. Nevím, jestli jste už slyšeli o Labských pískovcích, ale jestli ano, budete této tradici rozumět lépe. Spousta cest tady byla vylezena jenom se smyčkami nacpanými do spár nebo uvázanými kolem hrotů. Kde se nedalo jistit smyčkami, byly do skály natlučeny železné kruhy. Kruhy možná třikrát větší než normální kroužky a připojené ke dříku, který je zatlučený do skály asi dvacet centimetrů hluboko. (Jsou opravdu veliký, každý kruh je zároveň vhodný jako slaňovací stanoviště a snadno se do něj vejde i deset karabin najednou.) Bohužel nemají tyhle klasické cesty většinou víc než jen dva kruhy na padesát metrů. První většinou nebývá níž než dvacet třicet metrů (víc než většina sportovních cest).

Ceskosaske svycarsko
Labské údolí, ilustrační foto: Ranpa

Mluvil jsem v Arcu s Jerry Moffatem a ten mi řekl, že Labské pískovce bylo nejhroznější místo, kde kdy lezl, a z toho, co jsem slyšel později tady v Čechách, to prý jinde není o moc lepší.

Včera, když jsem konečně přijížděl do Děčína, koukal jsem se z okna vlaku, zatímco jsme projížděli Labskými pískovci podél řeky Labe a zjistil jsem, že polezu v podobném údolí, na podobném typu skály jako doma. Jenže jsem nezjistil, jak tradiční může tradice být. Když jsem kolem desáté hodiny přijel k Pítrsovi, kde teď bydlím a viděl jsem skály obklopující jeho vesnici a obrovský, asi osmimetrový blok na jeho dvorku, nedovedl jsem si představit, že si u jeho dveří přehodím batoh přes rameno a vyrazím do lesa.

Pítrs a jeho kámoš Fany vyrazili krátce potom, co jsem přijel a já čekal na Honzu, zřejmě někoho, koho najali, protože mluvil anglicky. Kolem jedný jsme přišli do skal a Honza mi navrhnul, abych si nejdříve vylezl několik cest na druhým a teprve potom vyváděl. Lezení je tady prý víc o hlavě než o rukách.

Z toho důvodu Honza nikdy nevyvádí. Říká, že lezení je pro něj jen zábava. Pítrs a Fany už měli vylezenou jednu délku cesty, kterou Honza nedokázal vylízt a ve mně se začal hromadit adrenalin. Skály byly nádherné. Obrovské šedesátimetrové věže vyrůstaly z nejkrásnějšího lesa, který jsem kdy viděl. Z lesa, kde podrost netvořila spleť hustého křoví ale měkká zelená tráva. Bylo to jako v pohádce a jediný co jsem chtěl, bylo tady lézt.

Moje netrpělivost vyhrála a Honza mi navrhnul, abych si zkusil nějakou moderní cestu. V německé stupnici VIIIb, Kámen mudrců (11c), jak řekl Honza je docela bezpečná a pěkná cesta. Zdá se, že slovo „bezpečný“ nikdy zcela nepochopím. Cesta začínala z malé police asi 12 metrů nad zemí. Potom se muselo vylézt na třímetrový blok, který byl od skály asi metr. Přesto se první borák nedal zapnout z vršku bloku, ale muselo se vylézt další tři metry. Celé dohromady solidních 5.10+. Ze země to vypadalo docela dobře. Několik nových boráků, lesknoucích se ve slunci, skoro volajících moje jméno. Z vršku bloku se moje šance na zapnutí prvního boráku zdály nulové. Po skoro dvaceti minutách poskakování po bloku a zkoušení všech chytů jsem neochotně překročil propast a začal lézt po mělkých kapsách a oblých bočácích. Po třech krocích jsem zjistil, že nemůžu slézt zpátky a hrozná díra pod mýma nohama se začala zvětšovat s každým dalším momentem. O jednu hroznou minutu později jsem konečně zapnul hák, proklínaje Honzu za to, že mě nechal vlézt do něčeho takového.

Pak jsem se podíval nahoru. Další hák se nezdál být o moc blíž a ani lezení pořád nelehklo.Nedokážu popsat, co jsem prožíval, když jsem odlézal od každého jištění a když jsem zapínal další. Kroky za 5.10 jsou nemožně těžký, když máte jištění tři metry pod nohama a další hák ještě dva metry nad váma. Nevím, jestli to byl strach nebo vztek, co mě hnalo nahoru, ale přál jsem si zabít toho, kdo tu perlu navrtal. Nakonec se ukázalo, že to byl Pítrs. Cesta skončila po sedmatřiceti
metrech a na celé délce bylo jen pět boráků. Poprvé v životě jsem po lezení neměl radost z on-sightu, ale z toho, že jsem naživu. Možná, že Češi vědí něco, co já ne. Pořád jsem musel myslet na to, že cesta byla jen 10c a moje klepání neomlouvalo ani to, že na všechny mé české přátele, kteří lezou mnohem lépe, můj výkon velmi zapůsobil. ( Poznámka: 1.8. Dnes jsem zjistil, že VIIIb není 5.10c, jak jsem si původně myslel, ale asi 5.11c/d. Budu muset opravit stupně u cest které jsem vylezl. To také vysvětluje moje rozpoložení, kdy jsem si myslel, že moje působení zde bylo hrozné a že dnes jsem zjistil, že to byly nejlepší výkony v mém životě.)

Lezení tady nemá nic společného se svaly, ale s hlavou. Cesta číslo dvě se jmenovala Corrida. Na téhle cestě jsem začal chápat, co znamená slovo tradice. Corrida je cesta, kterou bych nikdy nelezl. Stupeň VIIIa skrývá skutečnou náročnost cesty. První kruh se dá sehnat až někde ve dvanácti metrech a další následuje po více než dvaceti metrech, pro jistotu ještě čtyři metry za hranou. Mezi nimi byla akorát šance založit dvě smyčky, které mohly sotva něco udržet. Tahle cesta, díky hrdinskému stylu prvovýstupů téměř nelezená, je šílený rajbas pokrytý jemným pískem z minulého deště a lišejníkem. Celých šedesát metrů se dá vylézt jako jedna délka, ale kvůli tření lana je rozumnější lézt cestu ve dvou délkách. To se vyplatí především při jemném stěnovém lezení nad druhým kruhem. Od něj je lezení alespoň bezpečnější, protože nehrozí pády na zem a další tři kruhy jsou tak akorát na přežití. Ale vysoko nad zemí, když jsem se snažil udržet ruce na oblé polici a nohy na smekajícím mechu, ani lano ze shora nedokázalo přehlušit můj strach. Tohle je americká „death route“ v nejčistčí podobě (označená „x“ kdekoliv v US).

V pondělí mi byl „přidělen“ nový partner. Rosťa, první Čech, který vylezl francouzské 8c (5.14b). Právě se vrátil z Frankenjury a po několika pokusech na Shan Gri La (5.14c) je přesvědčený, že ji vyleze. Naše první cesta byla 7c (5.11a). Klasika, kterou jsme lezli především kvůli mně. Nakonec se z ní vyklubala moderní klasika. Rosťa mi řekl, že je jenom pět let stará a pak ukázal vpravo na opravdu „klasickou“ cestu ve stejném stupni. Málem jsem umřel. Cesta, kterou jsme lezli byla
plotna, na kterou bych nikdy neměl dost odvahy. Měla asi pět kruhů na prvních třiceti metrech. Ta vpravo měla jeden, přesně v prostředku.


Jeptiška v Labském údolí, foto: Miki

Další cesta zůstane navždy vryta v mojí paměti. První délka Ríšovi cesty Kouzelník Žito za VIIIc (5.11d). Kouzelník Žito mě naučil lítat. Dolezl jsem do horního klíčového místa, rozhlížel se kolem a nemohl přijít na další krok. S hákem víc než tři metry pod mýma nohama jsem čekal, koukal, nadával a pak skočil, abych cítil mojí levou ruku jenom smeknout po špatně vybrané oblině. Dober! Fuck!Slyším lano svištět v karabinách, žaludek cítím v krku a poprvé v životě cítím zrychlení gravitace. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: „Vím, že jsem navázaný, tak kdy to už pro boha skončí“. Čtyři metry nad borákem, čtyři metry pod něj plus dva metry průvěsu plus čtyři metry Rosťova letu vzhůru. Čtrnáct možná patnáct metrů. Rosťa akorát řekl, že doporučoval Ríšovi, aby tam přidal borák a začal se smát. Nastoupil jsem k druhému pokusu a tentokrát je úspěch překonán strachem, když se chytám expresky, abych do ní zapnul lano. Veselé je to, že většina lidí tady po takovém pádu s cestou skončí. Protože jsem se nevzdal a dolezl jí, jsem hrdinou dne. Lezeme ještě několik cest mezi VIIIb a IXa, ale já už jsem úplně mimo a všude jen sedím. Leze se mi hrozně. Začíná pršet a jedeme domů. Moje výmluva – zdá se, že dostávám rýmu.

Češi mají několik zvláštních zákonů. Prostituce není legální, ale všude jsou noční kluby s tanečnicemi a pokoji, které si mohou muži najmout. Rosťa mi to vysvětlova,l protože na silnici mezi Hřenskem a Děčínem je takových nočních klubů několik. I přesto, že prší, je cesta ze Hřenska do Děčína místem, kde stojí spousta šlapek. Protože je ale cesta hodně úzká, na každém místě, kde se trochu rozšiřuje nebo na autobusové zastávce je jich vždycky několik. Protože dost pršelo, musel jsem se smát, když jsme jeli kolem a ty holky v krátkých sukních a na vysokých podpatcích uskakovaly z cesty a vystrkovaly před sebe deštníky, aby se vyhnuly vodě, která stříkala od kol. To se nezdálo příliš bezpečné, zvlášť když lidé jako Rosťa, Ríša s Hudy jezdí po ulici sem a tam asi tak 160 km/h.

Při řízení nikdo moc předpisy nedodržuje a zdá se, že mí přátelé mají vždycky naspěch. Možná že to je důvod, proč se zdá být HUDYsport jednou z nejúspěšnějších firem v okolí.

Dolní Žleb kde bydlím, je docela pěkná prdel. Je to nejmenší vesnice, ve které jsem kdy strávil víc než jednu noc. Není tady žádný telefon. Ani v domech nebo v hospodách. Jediná šance jak se odtud dovolat byla půjčit si něčí mobil. Naštěstí jsou tady lidi velmi milí.

Zdálo se, že déšť je mi souzen na celý pobyt. Rosťa navrhnul, abychom navštívili Tisou, oblast, Která rychleji vysychá a kde je také pár krátkých převislých cest. Myslím, že jsem si na rajbasy, které jsme lezli, stěžoval možná zbytečně moc.

No nic. Po cestě do Tisé a po krátké snídani si jdeme za svým. Jídlo je tady pro mě skutečný zážitek. Bez překladu nemám tušení, co dostanu nebo co bych mohl dostat a i s překladem nikdy nedostanu to, co jsem si myslel, že jsem si objednal. Ale i tak je většina jídla docela dobrá a to co dobré není, je tak bez chuti, že na tom ani nezáleží.

Tisá je podstatě část Labských pískovců a říká se jí „skalní město“. Skládá se ze stovek volně stojících věží a je jednou z hlavních turistických atrakcí. Lezení je samozřejmě zábavnější, když máte nějaké publikum. Den jsem začal bez nehody a horním lanem na VIIIb. Pořád jsem byl zděšený z předešlého dne a neměl jsem zájem cokoliv vyvádět. Když jsme ale přišli k další cestě, krátkému převislému IXb, můj názor se změnil. Rosťa nacvakal expresky a vysvětlil mi kroky. Tohle byl můj
úhel. Žádné obliny a pád by byl do vzduchu. V cestě byly tři jištění, docela dost na 12 metrů a mě se podařil nejtěžší flash zájezdu.

Najednou se všechno zlepšilo k lepšímu. Po pár dalších cestách navrhnul Rosťa, abychom vylezli na nějakou klasickou věž. Tentokrát to bylo na mě. VIIb se dvěma kruhy na 25 metrů. Když si teď uvědomím, že to bylo 5.10c, nemůžu uvěřit, že jsem to dokázal. Vzal jsem si jednu smyčku, pro případ, že bych našel něco, kde bych jí mohl uvázat. Nejdřív 8 metrů lehkého lezení a 3 m hrůzy k prvnímu kruhu. Po pěti metrech byl další a pak deset metrů na vršek. Na polici jsem čekal, aby
mi Rosťa udělal fotku, a pak jsem našel hrot na smyčku. Sice by asi nic neudržela, ale pomohla mi dostat se na vrchol. Když jsem se na vršku posadil a vyjádřil svoji radost z toho, že jsem na živu. Rozhodnul jsem se, že to bylo zcela jistě naposled, kdy budu mít chuť lézt na nějakou klasickou věž a šli jsme dál. Další tříkruhová cesta v českém stylu. Poslední kroky metr nad jištěním a pak prostě skočíte zpátky. Pak jsme vylezli ještě několik cest od VIIIa po VIIIc, celkem asi deset. Byl to dobrý den.

Ve středu jsem odpočíval. Ríša mi dal sedák z HUDYsportu – Fly. Pravděpodobně po zkušenostech z předchozích dnů. V jejich obchodě jsem našel dva páry Kend od LaSportivy a v americkém stylu koupil oba. Pak jsem si udělal výlet na Pravčickou bránu, největší kamenný most v Čechách. Opravdu hezký výlet, ale maximálně spokojený jsem byl až ve chvíli, kdy jsem došel nahoru, koupil si pivo a zaplatil nějakému chlapíkovi 50korun, aby zpíval anglicky. Elvis pořád žije. Eliška
uvařila výbornou večeři a naučil jsem se hrát český billiard a pít víc piva. Pivo bylo v hospodě pod Pítrsovým bytem na denním programu a Pítrs je v tom fakt dobrej. Ríša mi pořád říkal, že čím víc piješ, tím víc lezeš. Těžko říct, co je na tom pravdy. Rosťa pije jenom pomerančový džus a minerálku.


Ríša a IXb spára na Kriminál, Levý Břeh. Foto: Miki

Čtvrtek, můj poslední den zde, jsme strávili na převislých skalách nad Dolním Žlebem. Další den drobných přeháněk a převislého lezení. Začali jsme na několika cestách za VIIIa a VIIIb a pak jsem zkusil on-sight na cestě „Mým národům“ za IXa. K prvnímu jištění asi 6 metrů po lámavé skále. Když jsem ho konečně zapnul, hned v dalším kroku jsem ulomil chyt. Rosův otec ho sebral, a když jsem slanil, tak mi ho dal, abych měl nějakou památku na místní lezení. Pak jsme s Ríšou nacvičovali krátkou cestu o dvou nýtech, kde nejtěžší krok je metr a půl nad druhým jištěním. Tenhle český způsob dělání cest asi nikdy nepochopím, ale v každém případě to šetří peníze za boráky. Pak jsme lezli několik dalších cest kolem třiceti metrů, většinou s pěti boráky. Připadá mi to šílený, ale prý je to tradice. Opravdu těžké to tady mají začátečníci, protože pro ně zde není vůbec nic bezpečného. Ríša mi ukázal několik cest kolem čtyřiceti metrů, na kterých byl jenom jediný kruh, protože byli jenom za VIIa. To mají být cesty pro lidi, kteří neumějí lézt, nebo se to teprve učí. Jedna věc je ale jistá. Až budu zpátky doma, sportovní lezení mi bude připadat triviální. Několik dalších postřehů z Čech. Často jsem viděl lidi někde na silnici daleko od jakéhokoliv auta nebo domu a prostě jsem nedokázal pochopit, co dělají. Tolik lidí jen tak, na místech, kde nebylo co dělat. Stavebnictví je tady hodně podobné našemu. Vždycky to vypadá, že dvacet lidí sleduje dva, kteří něco dělají. Ještě před pěti lety vedla do Žlebu jenom jediná silnice. Ta ale byla sjízdná jenom za sucha. Momentálně vede do Žlebu uzoučká silnice podél Labe, kde je jenom několik míst, kde se vyhnou protijedoucí auta. Cesta do Žlebu tak trvá až třicet minut vyplněných zastavováním a couváním na každém kilometru. Jednou jsme museli čekat až patnáct minut, než drážní dělníci naložili na náklaďák asi stovku betonových sloupů, které ležely na silnici.

Další moje zastávka bude Alicante. Jsem zvědavý, co budu moci říct o tomto městě. Zatím jsem Špaňelsko viděl jenom z vlaku.

P. S. Měl jsem zůstat déle. Týden ve Španělsku byl nejhorší z celého léta.

Text: Collin
Zdroj: Ríša Litochleb (článek vyšel před lety i v katalogu Hudy)


  1. Komentáře: 5 - “Američan v Labáku”

  2. Kili | 16.05.2012 - 17:08:57 | Reagovat

    Parádní počtení ;)

  3. Martin Kremer | 16.05.2012 - 22:02:19 | Reagovat

    Luxus čteníčko

  4. Fíša | 19.05.2012 - 08:34:52 | Reagovat

    Bomba článek,fakt jsem se u toho bavil…

  5. nesmrtelný blázen | 21.05.2012 - 15:59:45 | Reagovat

    Někde jsem tento článek četl, je to už tak 10 let….

  6. rosťa štefánek | 26.05.2012 - 21:42:22 | Reagovat

    Autor se jmenoval, teda snad pořád ještě jmenuje Brian McCullen. Cestoval tehdy sám po Evropě a Ríša ho někde odchytil a přesvědčil, aby se k nám přijel podívat. Psal tenkrát něco na způsob dnešního blogu pro svoje kámoše a report o Labáku mi poslal. Originál už někde zmizel, ale jsem rád, že se někde zachoval alespoň tenhle můj překlad :)

Post a Comment

Buď emailem informován na velké slevové akce a výprodeje zboží horolezeckého obchodu:

ECstore.cz

Zde vyplňte Váš email pro odběr akčních nabídek: