Čisté lezení – pohled do historie lezení v Labském údolí

Záhy od samého počátku lezení na pískovcích se v jeho kolébce – Saském Švýcarsku – začaly formulovat zásady lezení vlastní silou, nepoužívání umělých pomůcek, nepoškozování skal tesáním umělých chytů a stupů… Tyto zásady, přenášené zprvu ústně, se stávaly věcí cti lezců a vznikající tradicí..

V druhém vydání nejstaršího průvodce po skalách od Rudolfa Fehrmanna „Der Bergsteiger im Sächsischen Felsengebirge“ z roku 1923 najdeme v prvních odstavcích základní pravidla, shrnující stávající zkušenosti a tradice dosavadních generací lezců. Mimo zmíněného nepoužívání umělých pomůcek (to je tam tučnými písmeny), nepoškozování skal a využívání jen vlastní síly je zde nepoužívání jištění shora nebo zásady kdy osazovat jistící kruhy. Najdeme zde i pravidla chování v přírodě – chovat se tiše, neodhazovat papíry a plechovky, dbát na nebezpečí vzniku lesních požárů od otevřených ohnišť…

Horolezectví se stalo sportem bez rozhodčích a lezení na pískovcích bylo věcí cti a charakteru s hlavní ideou ne  c o, ale  j a k.

Rudolf Fehrmann a jeho stěžejní dílo..

Připomeňme si, že se v té době i tyto základní zásady pořád vyvíjely. Zcela běžné bylo používání postranního jištění nebo přelézání po stromech – v průvodci z roku 1923 je uvedeno v popise Staré cesty na Hřebenovou jehlu v Labském údolí: Z náhorní strany sestoupíme, po spadlém stromě přes strž a hranou na vrchol, obtížnost IV.

Díky tehdy značnému rozšíření postranního jištění najdeme u nás zejména v Labském údolí více nezajištěných cest, kde byly statné borovice nebo masív v blízkosti. Ve starých průvodcích ani s Sasku, ani u nás, nikde nenajdeme použití postranního jištění při prvovýstupu. Protože toto jištění bylo běžné a v průvodcích není nikde u popisu cesty uvedeno, tak se můžeme jen dohadovat…

Hlavní zásady, používané německými horolezci (nejen ze Saska ale i z českého příhraničí) se rozšiřovaly i do všech pískovcových oblastí v Čechách. Zde je nutno zdůraznit, že pískovcové lezení v Čechách mělo od svých počátků odlišné pojetí – pojetí cvičných skal sloužících k tréninku na velehory. Také vůbec první český průvodce se jmenoval „Horolezecká cvičení v Prachovských skalách“ /J.Janeba, 1934/.

Podobně stručný přehled „Cvičné skály a horolezectví v Československu“ /Pilát,1938/ bere pískovce jako cvičné skály. Ještě v poválečné publikaci „Horolezecká technika“ /Fr.Kutta, 1946/ se doporučuje mít ve výstroji „kladívko se špičatým hrotem k prorážení neúplných hodin“. V průvodci „Český ráj pro horolezce“ /Vodháněl a Janků, 1954/ se uvádí u cesty Dědův odkaz na Dračí zub: „Stoupnutím na čep kruhu dosáhneme vrcholu“.

Cenný snímek přímo z prvovýstupu na Labskou pannu čistým stavěním..

Degradace pískovcových skal na cvičné terény se začala měnit poté, co se v druhé světové válce se velehory staly nedostupnými a to pokračovalo s nástupem totality (s výjimkou Vysokých Tater a s výjimkou vybraných jedinců, kterým byly umožněny výjezdy do jiných velehor). Nový „poctivý přístup“ k lezení je už obsažen v úvodní části prvého poválečného průvodce „Skalní věže na Mužském“ /R.O.Bauše 1950/, kde mimo obdobné zásady, jaké uváděli Němci v průvodci z r.1923 – se zřejmě v reakci na místní realitu – uvádí, že nesportovní je také ubírání /!/ kruhů v již lezených cestách.

Pískovce se staly plnohodnotným sportovním odvětvím, oficiálně uznaným mnohem později /v říjnu 1958/.

Vraťme se ale na sever Čech záhy po válce. Hned se vznikem děčínského horolezeckého oddílu přichází do Čech idea „čistého lezení“, vycházející z klasických saských tradic a povyšující pískovcové lezení na samostatné sportovní odvětví jehož vedoucím motivem je fair – play. V toto pojetí děčínští formulovali následující pravidla /cituji tehdejšího předsedu oddílu Libora Holpucha z padesátých let/:

„ Několik slov o základních pravidlech čistého lezení na písku.

Již dlouho se jeví nedostatek průvodců o našich skalách vydaných v roce 1923, ve kterých vyšly najevo nepsané zákony o sportovním lezení na písku. Těžká doba válečná a poválečná přispěla k tomu, že svazek mezi starými a mladými lezci byl z větší části roztržen a tím ústní podání znemožněno. Z těchto důvodů pokládáme za nutné vrátit se krátce k našim nepsaným zákonům, které nám pomohly udržet si naši dobrou pověst v celém světě uznanou.

Lezci ze Saska vždy rozhodně odmítli jakékoliv nečisté lezení jako je tahání lanem, používání jistících kruhů ke snížení obtížnosti při lezení apod. V posledních 10 letech se projevily proudy, které směřovaly k nedodržení těchto pravidel u nás. S tím nikdy nemůžeme souhlasit neboť co je dobré ve velehorách nemůže být pravidlem u nás. Každý poctivý lezec to určitě uzná, když si uvědomí, že u nás lezeme za úplně jiných okolnost, kde nám nehrozí přímé nebezpečí, jako pád kamení, změna počasí a mnoho jiného.

Uvedeme nyní jasně a srozumitelně naše základní body:

1. Používání umělých pomůcek k usnadnění výstupu je nesportovní a za takové považujeme:

a/ vysekání umělých chytů a stupů do skály

b/ tahání lanem

c/ zasekávání skob jako stupy a chyty

d/ používání kruhů k jiným,než jistícím účelům

e/ používání žebříků, stromů a pod.

2. Nečisté provádění prvovýstupů jest:

a/ jestliže je vedoucí při sekání jistícího kruhu uvázán ve smyčce nebo jiném provizorním

jištění

b/ jestliže před prováděním prvovýstupu se stěna proleze napřed s jištěním shora

c/ jestliže prvovýstupář napřed slaňuje přes tu stěnu a tím si zjistí možnost jejího prolezení

3. Nečisté je obcházení těžkých míst na lehčí cestě. Jedná li se o variantu, musí se to zanésti ve vrcholové knížce.

4. K sekání kruhů jest oprávněn jenom prvovýstupce a to jen v omezené míře. Při pozdějších průstupech se na cestě nesmí nic měniti. Pro sekání kruhů platí tato pravidla:

a/ Je-li tah lana tak velký, že přelezení obtížného místa se stává nemožným

b/ hrozí-li nebezpečí, že první by při pádu dopadl z velké výšky až na zem

c/ když při stavění není jiná možnost jištění

Kruhů se dává co nejméně a je třeba dbáti, aby vzdálenost mezi nimi byla dost velká.

5. Co považujeme za nečisté u kruhů, platí též u smyček. Neslouží k žádnému jinému účelu, než k jištění.

6. Ještě zvlášť slovo k jištění tzv. švebe. Pod tím pojmem rozumíme veškerá jištění, která se nachází nad lezcem, ať již z masívů nebo stromů. Je jasné, že nelze považovat jako nečisté, nepomůže-li lezci k usnadnění výstupu. Však zrovna tak jasné je, že snižuje osobní odvahu lezce a proto očekáváme od každého poctivého horolezce, že používání tohoto jištění zanese do vrcholové knížky.

7. Rovněž nečisté je, sedí-li někdo připraven na vrcholu, aby v případě nebezpečí prvolezci hodil lano.

8. Vyměňovat stěnové nebo slaňovací kruhy smějí pouze naše technické čety.

Shora uvedená pravidla byla předložena velkému počtu jmenovitých horolezců v této formě a byla jimi bezvýhradně uznána. Nyní záleží na nás všech, kteří milujeme naše skály v dnešní podobě, abychom je tak udržovali a apelovali na všechny lezce k dodržení těchto zásad. Lze doufat, že některé přestupky se učinily z neznalosti, ale tento argument pozbývá nyní platnosti.

Každý horolezec bude jistě toho názoru že náš sport se musí prováděti dle těchto ustanovených pravidel. Zvyky z jiných oblastí nemohou být u nás měřítkem. Zrovna jako se nikdo nebude sám okrádat špatným zápisem do vrcholové knížky, tak se snad i žádný nepřipraví o poctivě dobytý vrchol.“

V tomto smyslu, jen poněkud obšírnější, vyšel Liboru Holpuchovi v roce 1958 článek v časopise Horolezec.

Na zásady čistoty lezení byl děčínský horolezecký oddíl velmi citlivý. Proslavená byla speciální pilka Ericha Wrbíka na uřezávání kruhů, osazených v Labáku v rozporu se zásadami – torzo takového kruhu je na Hradní věži. Do téměř absurdnosti bylo dovedeno vylučování nejlepšího lezce té doby Rudy Zabilky z oddílu za osazení kruhu – tuším na Lokomotivě v Bělé, které se nelíbilo pro vzdálenost od jiných cest…

Nekorunovaní králové Labáku – Karel Krombholz a Rudolf Zabilka

Zásady čistoty lezení si získaly širokou horolezeckou veřejnost, ale sporem mezi děčínskými lezci a jinými skupinami zůstal přístup k používání jistících prostředků (stavění ze sedaček u kruhů smyček a lezení dobře uzlovatelných spárek „vsedě“ postupným zakládáním dalších uzlů ze sezení v předchozí smyčce).

Čisté lezení také vyžadovalo osazovat kruhy bez zatěžování jistícího prostředku, pouze s možností odpočinku mezi vrtáním ve smyčce nebo v samotném vrtáku (dnes už se to bohužel píše v minulém čase). Ze zásad čistého lezení se děčínským lezcům podařilo zásadu čistého stavění prosadit do prvých písemných pravidel lezení v pískovcových skalních oblastech schválených ústřední sekcí horolezectví v říjnu 1958. U osazování kruhů ze zavěšení nebyli úspěšní, pravidla to s obšírným zdůvodněním povolovala. Tato pravidla jsou dostupná v úvodní části průvodce „Pískovcové skalní oblasti v Čechách“ /Miroslav Jehlička, 1961/.

Rozpor s německými pravidly a protesty zastánců čistoty lezení vedly ke změně pravidel v roce 1968, kdy byly poslední sporné body řešeny v prospěch čistého lezení a pravidla byla doplněna o řadu upřesnění. Součástí těchto pravidel jsou Dodatková ustanovení, která do různých oblastí zavádí odlišné přístupy, zejména co se týče stavění ze sedaček. Dodatkové ustanovení pro oblasti Labské údolí, Bělá a Hřensko striktně zakazují osazování kruhů ze zavěšení. Tato pravidla jsou v zjednodušené podobě dostupná v úvodních částech třídílného průvodce „Pískovcové skály v Čechách“ /1977 až 1980/, podrobný text vyšel jako samostatný tisk v roce 1968.

Dohledem na dodržování pravidel – týká se to zejména prvovýstupů – byly pověřovány vrcholové komise. Vzhledem ke specifičnosti „čistého lezení“ měl od roku 1950 děčínský oddíl svoji vlastní vrcholovou komisi, která spravovala zpočátku údolí Labe, Bělou a Hřensko. Později v souvislosti s přípravou 2. dílu horolezeckého průvodce Pískovcové skály v Čechách, rozšířila v roce 1976 svoji působnosti i ostatní skalní oblasti okresu Děčín /Vysoká Lípa, Jetřichovice, Srbská Kamenice, Tokání a Kyjovské údolí/.

Oprávněně lze tvrdit, že všechny prvovýstupy od roku 1945 v Labském údolí, Bělé a Hřensku a od r.1976 téměř všechny prvovýstupy v ostatních uvedených oblastech jsou – až do roku 1988 – plně v souladu s pravidly čistého lezení.

Dík za to patří všem prvovýstupcům, v prvé řadě bratřím Helmutu a Hynkovi Weigelovým, dále pak Karlu Krombholcovi, Jaroslavu Heřmánkovi, Rudolfu Zabilkovi, Janu Křížovi, Günteru Schneiderovi, Jaroslavu Houserovi, bratrům Zdeňku a Pavlovi Weingartelovým, Jiřímu Šlégrovi, Františku Záběhlíkovi, Karlu Bělinovi, Miroslavu Michlíkovi a mnoha dalším.

Karel Krombholz, Helmut Weigel a Günter Schneider

Pavel a Zdeněk Weingartelovi, Karel Bělina

Vyzdvihnout je třeba jedinou dívku mezi těmi muži, Dášu Kropáčkovou, která také osazovala své prvovýstupové kruhy výhradně z pozice čistého lezení a bez zavěšení.

Dáša Kropáčková v akci..

Díky také patří německým lezcům působícím v těchto oblastech – Gisbertu Ludewigovi, Dietmaru Heinicke, Helmutu Paulovi, Franzi Menzelovi a dalším.

V roce 1988 se v Labském údolí objevují nové trendy osazování jistících prostředků ze slanění ještě před průstupem a začíná další éra přístupu k lezení na písku.

Kapitola čistého lezení se tím ale neuzavírá, pouze se stála klasickou a má stále své následovníky…

Autor článku na vrcholu Baldurovy jehly v Jetřichovicích..

Foto (c) archiv autora a CAO News