Co tě nezabije, to tě posílí aneb Jak to dělají bohové

Autor Martina Táboříková | Datum 09.27.2010

Dárek má udělat radost. Dárky jsou různého charakteru, některé vás baví chvíli, některé odložíte hned, některé později, některé vezmete občas do ruky a oprášíte, některé nosíte u sebe a máte je, dá se říci, stále na očích…já jsem loni dostala nejkrásnější dárek v životě, dárek k narozeninám, který mi udělal obrovskou radost a na jehož zrození jsem si musela nějaký pátek počkat a hodně jsem se na něj těšila. Od teď už bude se mnou neustále, dokud mi paměť bude sloužit, bude se mnou, neboť je zážitkem, který je v mé mysli, je nesmazatelně zapsán v mé paměti a který mi nikdy nikdo nevezme.

Ten dárek jsem dostala k narozeninám v listopadu loňského roku na Luční boudě, na akci „Před a Po“ od kamaráda Viktora Kořízka, horského vůdce, kterou každoročně pořádá, a tím dárkem byl výstup právě s Viktorem na Mont Blanc a Víťa se takto rozhodl po tom, co se dozvěděl o mém, v pořadí již třetím neúspěšném pokusu o zdolání Mont Blancu vloni v srpnu, který byl tentokrát spíše „předem popravený“ a byl pro mě docela velkým zklamáním. Někteří vědí o co šlo, kdo ne, může se podrobnosti dočíst v mém článku v CAO NEWS 9/2009.

Zbývalo už jen vtěsnat to nějak do Viktorova nabitého programu. Víťa hlásí, že by to viděl nejlíp na září a já na to, že to se ohromně hodí, protože jedu v září na 14 dní s Rendou do Courmayeuru a Chamomix. Předběžně dohodnuto, že se s Víťou sejdeme v sobotu 11.září na Midi, kam vyjedeme posledním lanem.

Když se v Chamomix blížila sobota, začínala na mě padat trochu nervozita, pocit, který jsem nikdy předtím před žádným výstupem neměla. Protože po 14 dnech pobytu v horách, po pár výstupech a sestupech jsem cítila že moje kolena nejsou úplně v cajku. V pátek jsem si je proto začala mazat všema mastma, co jsem měla. Přemýšlela jsem o tom, že nemůžu přece Víťovi říct „Hele Víťo, sory, ale bolej mě kolena, dneska nemůžu“. Renda se neustále ptal, jestli už psal Víťa, jestli už vím, v kolik půjdu a byl nějak nervózní, že stále opakuju, že Víťa nepsal, ale že je to jasný….přece poslední lano na Midi to jistí. V sobotu kolem poledne mi přišla od Víti sms „Tak v kolik jede poslední lanovka? :)“ na kterou jsem odepsala „v 16:30, už balím batoh“ a tím bylo vše potvrzené. Pro nás dva, mě a Víťu vše jasné. A tak si balím batoh, a poprvé v životě si dovoluji z něj vyhodit do auta mapu, buzolu i lékárničku. Jak je domluveno, balím i spacák a karimatku pro přespání na lanovce, protože chata je několik dní plně obsazená, a přes několik telefonátů denně se Víťovi nedaří získat volné postele. Před třetí hodinou odcházím z oblíbeného kempu u nemocnice. Potkávám se s tamní, vždy veselou uklízečkou. Valí na mě oči, prohlíží si nabalený bágl ze všech stran a ptá se kam jdu. Říkám že nahoru. Okem hodí na kopec nad námi a ptá se „ty jdeš na Blanc?“ přikyvuju. „Přes Gouter?“ ptá se. „Ne“, říkám, „z Midi“ . Vykulí na mě oči se slovy „Cosmiques?“ na což s úsměvem přikyvuju. Teď vykulí oči ještě víc a polohystericky se ptá „a už si platila?“ Odpovídám že ne, že auto, stan a kamarád zůstává v kempu. V tom si rukou dvakrát poklepe na čelo a říká : „ Cože? Ty jdeš sama??“ směju se a říkám že ne, že jdu s kamarádem, který je „Guide“. Když si oddechla, málem mě odfoukla. 

U lanovky se vítáme s Víťou, ten jede rychle přebalit batoh a přeparkovat, protože času moc nezbývá. Za nedlouho se vrací s čerstvou zprávou, že ještě volal na chatu a máme zajištěné dvě matrace. Jásáme. To ale ještě nevíme jaká noc nás tam čeká :) Když stojíme u pokladny, zjišťujeme, že nás Frantíci mystifikovali a to hned několikrát, protože nám 3x dali mylnou informaci o tom, kdy jede poslední lano, nebylo to v 16:30 ale až v 17h.

Na lanovce před výsadkem do Vallé Blanche, na známý libový hřebínek, zjišťuju že potřebuju na záchod. Ten v naší části je ale zamčený a tak mě Víťa odkazuje na jiný, který na opačném konci. A tak vybíhám schody zpátky k „shopu“ a beru za kliku dámského záchodku. Je taky zamčený. Uklízeč mi dává jasnou instrukci, k použití pánského záchodu. Konečně jdu jednou na pánský záchod a mám to posvěcené (kdo se mnou někde byl, už ví, že já totiž většinou navštěvuju ty pánské, aniž bych to nějak zaregistrovala, a týká se to i sprch :) ). Překvapila mě čistota. Když lezu z kabinky ven, vidím před sebou dva borce u mušlí, a v zrcadle jen jejich vyděšené výrazy. Jeden z nich se se na mě úlekem otáčí aby se přesvědčil jestli se mu to nezdá a močí si na nohy :) a tak rychle mizím.

Vyrážíme po hřebínku dolů, Víťa říká, že tady má hodně lidí psychický problém. To já ne, ale už teď přemýšlím o tom, že zpátky to bude hodně „do kopce“ a že budu funět jak sentinel. Pak překonáváme pár trhlin, jedna vypadá dost napínavě. Na platu pod chatou se ještě chvíli kocháme pohledy na okolní kopce, poznávám i Verte a Drus, i když tady jsou z úplně jiného úhlu, a drbeme lanovky, které tady kazí panoramata. Říkám Víťovi, že bych na Blanc samozřejmě strašně ráda vylezla, ale že nevím….Odpovídá mi, že uvidíme co dáme, že když to nedáme, dáme třeba samotný vrchol Taculu nebo i Mauditu, nebo dáme hřebínek od Cosmiques na Midi, lezení asi za IV. V 18 hod jsme na chatě Cosmiques, která se začíná nehezky plnit a začíná v ní panovat čilý ruch. Po zkušenosti z chaty Gnifetti, kdy jsem ráno v sušárně nemohla najít svoje boty, a našla jsem je asi po 15 minutách, a to každou v jiném koutě, zahrabané a mokré, jsem si svázala boty tkaničkama a ty jsem pak přivázala k bedýnce s věcma. Po Víťovo vyprávění o tom, jak tady jednou ráno nenašel dole v bedýnce svůj cepín a tak mu chatařka musela půjčit svůj, se vracím zpět k bedýnce se svými věcmi a přivazuju k bedýnce sedák, cepín, mačky, prostě všechno co se dá a jak se dá. Víťa se chystá brzy na kutě a já se mu vůbec nedivím, neboť on jel těch 1000 km z Čech sám a rovnou šel se mnou na kopec. Za chvíli vylézám na bidlo za ním. Přichází postupně několik sms, všichni přejí hodně zdaru. Odepisuju Olině na sms, že nemůžu usnout a že to asi nedám… Heduš hned odepisuje, že má noční a že teda bude se mnou a když nebudu moct, tak mi bude foukat do zad. Vypínám telefon a snažím se usnout. V místnosti, kde je asi 22 lidí, je ale šílený vedro, prakticky nedýchatelno. Svlékáme ze sebe všechno co se dá, přitom vzpomínám na šílenou zimu na chatě Torino, kde jsme přežili s Rendou jednu noc. Spánku nepřeje ani fakt, že lidi neustále courají sem a tam, bouchají dveřmi, svítí čelovkama do obličejů ležícím. Snažím se jak nejvíc umím, počítám všechno od oveček až po telata, ale s negativním výsledkem. A tak, chtě nechtě, v hlavě mi to zase šrotuje, jestli to dám nebo ne, i když dát to chci, hlavně kvůli Víťovi. Tolik všechno přizpůsobil, program upravil, klienta posunul, jen aby mi mohl splnit sen…. Když už si myslím, že to vedro neustojím, Víťa vstává a otvírá okno. Spásná to myšlenka. Myslím, že si ulevili všichni. Po desáté se balí a odcházejí 3 lidi. Když se za nimi zavřou dveře, říkám si „sláva, bude klid“, jenže asi minutu po jejich odchodu si to přihasí jiná trojka, karimatky v ruce a jdou na jejich opuštěný matrace. Hluk dělají bezkonkurenčně ze všech největší, v duchu je proklínám, a jak slyším, nejsem sama. Než si dávám deku přes hlavu, slyším že mluví česky. Ó bóže.

O půlnoci se zvedají další vrcholuchtivci a pak už je na cimře čilý ruch neboť po malých intervalech vstávají další a další. A tak si říkám, už aby tahle noc hrůzy byla za náma. Když klimbnu asi na 15 minut, probouzí mě Víťův vysvobozující budíček Je přesně 01:00, Víťa otevře oči a říká : „ Tak jdeme na to“a dodává, že to byla letos nejhorší noc jakou zažil, a že jich nebylo málo… Následuje fronta v jídelně a snídaně, při které do sebe stejně skoro nic nemůžu dostat. Piju kafe a říkám si, že doufám, že mě to nezabije.

Pak vyhazuju z batohu do pytle všechny věci, které nechávám na chatě…je to celkem jasné, nahoru beru jen druhou bundu, vak s vodou, dvě čokoládové tyčinky, a do pytle putuje i termoska s čajem a můj cancák, který jindy tahám až na vrchol a doufám, že se neztratí.

Víťa říká, že si nemám brát vak, že by mi mohla zamrznout hadička. Říkám mu, že jsem dřív měla obyčejný letní vak a nezamrznul ani tenkrát v docela slušným mrazu, když jsme šli s holkama na Blanc od Gouteru, a že teď mám navíc speciální zimní vak, s neoprenovou hadičkou.

V batohu mi zůstává (Víťa by se asi divil :) ) „navíc“ akorát podkova, kterou jsem našla v Otztálkách na hnoji… Od té doby jsem jí z batohu nevyndala.

V 02 hod stojíme před chatou a navazujeme se na lano. Je 12. září a svátek by měla moje bábinka, která už mezi náma není. Říkám si, že se mi tam nahoře určitě přimluví za dobrý počasí. Je krásná jasná noc plná hvězd a můj pohled směřuje ještě k Géantu a Jorassům, kde jsme se pohybovali s Rendou minulý týden. Ve tmě je jasně vidět jejich silueta. Od chaty vyrážíme v 02:10 hod mezi posledními a já cítím, jak se mi rozlévá po těle pocit naprostého klidu, a cítím, že to dám. Cestu mám už dlouho naštudovanou a důkladně nazoomovanou :) a říkám si, že vím přibližně co mě čeká. Funím si to za Víťou, sleduju jeho nohy a děláme tak pomalé krůčky, že by se chlapi ze Pcher divili (na Monte Rose se jim nepodařilo, mě k pomalým a krátkým krokům přemluvit :)) Sakra, je to furt nějak do kopce… Je tma tmoucí a je vidět jen svítící vláček z čelovek nad námi. Poté, co přelézáme jednu trhlinu po žebříku, následuje ještě jedna, kde ale žebřík není. Nezbývá než vyhodit nohu do úrovně ramen a zvednout se, což je hračka…musí mi ale pomoct Víťa. Procházíme místem, kde před týdnem spadnul serak. Velké hroudy a hromady sněhu jsou všude kolem. Pak procházíme pod dalšími seraky. A tak mažu co to jde až na místo mimo ně, abych se mohla vydýchat. Připadá mi, že mám sníh furt přímo před nosem a kontroluju to pohledem pod sebe. No jo, není to jen pocit, je to tak. Kolmo pod náma dlouho nic a pak až světýlka Chamomix… Občas se zastavuju a vydýchávám, ptám se Víti, jestli se taky někde jen půjde „normálně po zemi“. Uklidní mě, když říká, že jo, že jsou tam dva traverzy :) Když před sebe pouštíme jinou dvojku, říkám Víťovi, že vím, že zdržuju, ale že nejhorší je pro mě vždycky začátek, než se rozdýchám, na což mi odpovídá, že to je v pohodě, že „chleba se bude lámat jinde“. Po tom, co vydupeme Mont Blanc du Tacul, následuje první úsek, kde se jde „normálně po zemi“, jedná se o traverz pod stěnu Mont Mauditu. Čas máme, jak říká Víťa, celkem dobrý a tak se jde dál. Maudit je taky hodně do kopce a radši se ani nedívám nad sebe, abych neviděla, kde že se to ten svítící vláček klikatí. V některých místech si pak říkám, že ještě že je tma, a že nevidím co mě to čeká za krpál…Asi v půli kopce začínáme potkávat lidi v opačném směru, kteří se otočili a vracejí se. Je pěkná zima, hodnotíme to na celkem slušný mráz, a mě je ukrutná zima na nohy. Uvědomuju si, že jsem si ráno zapomněla obléct druhé ponožky. Záhy zjišťuji, že jsem je musela vyndat z batohu do pytle a nechat na chatě… Chvíli poté zjišťuji, že mi zamrzla voda v hadičce. Jo, za blbost se holt platí a tak mám žízeň jako pes a navíc mi mrznou nohy. Za chvíli mi mrznou i ruce. Víťa mi půjčuje rukavice a ještě mi je pořádně zadýchá. Je v nich tepleji. A tak postupujeme stále nahoru, a stěnu mám pořád před nosem… až docházíme k místu, které má Víťa moc rád :), a kde dochází na to avízované „lámání chleba“. Jedná se o asi tak 80ti metrovou stěnu (odhaduju tak podle lana), skála a led, která byla částečně zajištěná fixními lany. Když ty cáry zející z ledu vidím, ptám se Víti „A to něco vydrží tohleto?“ Cesty jsou dvě. Všichni, kdo to doteď nevzdali, tak pokračují po laně v pravé části. Je jich tam nalezlých dost, pokřikují po sobě jeden přes druhého, a jde jim to dost pomalu, čemuž se není co divit. Víťa nalézá do cesty v levé části a vytahuje mi cestu bleskurychle a s přehledem. Když to lezu za ním, jsem ráda, že jsem si vzala místo turisťáku lezecký cepín. Místama byl led jako sklo ze kterého po zaseknutí cepínuodlétávají malé kousky za zvuku charakteristického praskání. A jak tak lezu, najednou koukám, že lano končí asi ve dvou třetinách a pak už není nic. Probíhá mi hlavou, že tohle, tohle bych opravdu na prvním lézt nechtěla.

Zaregistruju ještě, že za mnou nalézá do naší levé cesty nějakej klučina. Když dolézám nahoru za hranu k Víťovi, říkám mu, že takhle to vyběhnout na prvním….hm, klobouk dolů….a dodávám, že ten kluk co se vydal za náma, se bude asi hodně divit až zjistí, že to lano ve 2/3 končí…Ve stěně pod náma se toho moc nezměnilo. Tady se chleba dolámal. Teď jsem na „svého guida“ opravdu pyšná. Čas máme, jak opět říká Víťa, dobrý a tak pokračujeme dál. Následuje druhý traverz, a tudíž druhé místo, kdy se jde „normálně po nohou“ a když se otáčím, najednou zjišťuju, že už za náma žádný světýlka nevidím. Ti, co jsme tu předlezli, nás už nedoběhnou a před námi je vidět jen pár světýlek. Je 6:30 a my jsme se vydáváme na poslední, zato nejvýživnější úsek. Za chvíli začíná svítat a my sledujeme nádherné divadlo, které se odehrává s prvními ranními paprsky dopadajícími na Monte Rosu a Matterhorn a grand Combine. O kus dál už je v naší úrovni vidět Vallotku, a Víťa jen podotýká „Tam si byla ne?“ a po mém přikývnutí dodává „Tak dneska to doděláš, dneska to dolezeš“. Cesta je dál nekonečná a úmorná, navíc jsem žíznivá a nebýt to zrovna na ledovci, řekla bych „vyprahlá jak Sahara“. Navíc mi podruhé přemrzávají nohy. Ukrutně to bolí. Uvědomuju si, že skoro vůbec nefotím, což je u mě dost divný jev. Ale poprvé v životě, je mi to celkem jedno. Jednak bych to ani moc nestíhala a hlavně, nechci si sundávat zahřáté rukavice. Však vzpomínky, mi i bez fotek, zůstanou. Víťa se otáčí a s lišáckým výrazem ve tváři se ptá „Tak co, neotočíme to?“ a já na to jen „ Jasně, vždyť mně o vrchol nejde“ :). Nejhorší chvíle nastává, i když na vrchol je ještě daleko, když jsme na místě, kde vím, že už to DÁM, protože se ve mně začínají probouzet emoce, vzpomínky, na naše neúspěšné pokusy, na cesty přes Gonellu a Gouter, na lidi se kterýma jsem šla a nevyšlo nám to, nejvíc na Marču a Danču, se kterýma jsme na vrchol nedošly, ale cestu jsme si společně náramně užily, pak taky na ten nešťastný loňský pokus, kdy jsem si vybrala špatné parťáky, kteří se na mě vybodli hned na začátku, vzpomínám taky na Olinu, myslela jsem i na jejího Petra, s jehož cepínem jsem to vylezla, a který se o Blanc taky pokoušel 3x, ale bohužel, neměl to štěstí, aby to mohl zkusit znova, protože už není mezi námi, a hlavně mě dojímala skutečnost, že teď jdu s Víťou, který mi dal Blanc k narozeninám….a chce se mi brečet. Rychle přicházím na to, že jestli budu brečet, tak to asi nerozdýchám a tak si zakazuju další myšlenky a slzy vůbec.

Připadá mi to jako nekonečný příběh, cítím jak mi mrznou prsty na nohou a mám děsnou žízeň. Čekáme stále na sluníčko, až na nás dosáhnou jeho první paprsky a trochu nás ohřejou. Nic takového se ale nekoná. Když v jednu chvíli dolézáme na místečko osvícené sluncem, necítím žádné teplo, je stejný mráz jako všude jinde.
Víťa přiznává, že se bál, aby jsme to z nějakého důvodu nemuseli otáčet, třeba kvůli počasí, že to chce kvůli mně vylézt. Já mu na to říkám, že to chci taky vylézt hlavně kvůli němu. Tak se smějem, že jsme si vylezli Blanc jeden pro druhého.

Říkám, že už nechci jít dál, opakuju, že „Už nechci“ ale oba víme, že to nemyslím vážně. Víťa říká „Jen pojď, když si sem tak chtěla“ a já na to „Hm, já jsem sem vlastně zas tak moc nechtěla“ :)

Mrazivý vítr nabývá na síle, beru na sebe všechno co mám. Zastavuju se stím, že do sebe narvu čokoládovou tyčinku. Když si o ní málem vylamuji zuby, zase jí schovávám do batohu a připadám si jako totální blbec a amatér, jsem bez ponožek, bez vody a bez jídla :) Joo, Víťa měl zase pravdu….

Dorážíme poslední metry a v 09:25 stojíme na vrcholu. Stisk rukou, pusa a vřelé objetí. Říkám Víťovi „Si dobrej Víťo, díky“ a cítím, že nesmím moc mluvit, nebo budu vážně brečet. Víťa odpovídá „Ty seš dobrá, vylezla si to“. Víťa dělá pár fotek a sedáme si pod vrcholovou hranou do relativního závětří. Je hrozná zima, ale viditelnost perfektní. Připadá mi, že je vidět opravdu celé Alpy. Koukáme se na Courmayeur, Zub a Jorassy, které odtud vypadají skoro jako jehla, je to nádhera. Ukazujem na jeden kopec po druhém a jmenujeme je. Beru Víťu kolem ramen a tisknu se k němu. Říkám „Proč sem všichni ty lidi lezou co?“ a smějeme se. Tady opravdu pociťuji ten pravý, nefalšovaný pocit štěstí. Jsem ráda, že JSEM na vrcholu Mont Blancu a že jsem tady právě s Víťou. Je 09:35 a mažeme dolů.

Ovládá mě pocit žízně a říkám, že asi umřu. Víťa se snaží udržovat tempo, ale před Mauditem nějak vzdávám poslušnost. „Tak budeme dávat 40 kroků“ . A tak jdu a počítám, jenže přesto že mám 40, Víťa jde dál. a tak zastavuju a hlásím „60“ a Víťa na to „ těch 20 je trestných za řeči navíc“ :)

Když přicházíme k místu, kde se lezla mixová stěna s fixama, stojí tam pár lidí frontu. Jestli předtím se lámal chleba, tak teď ho mají všichni na drobky. Někteří mají dosti výmluvné výrazy ve tvářích, a vlastně se jim ani moc nedivím. Nevědí jak dolů a evidentně se jim do toho nechce a taky se bojí. Je tu už jeden guide – Frantík s dvěma klientama, kterého všichni pozorně sledují, ale vypadají neohrabaně, a než ten guide udělá štand, tak už mě Viktor spouští dolů, poté co mi dal instrukce co a jak bude. V půli se zajišťuju a čekám na Víťu. Mezitím ke mně přilézá Guide-Frantík, motá se mi do lana a ptá se, odkud je můj guide. Říkám hrdě že from Czech Republic. A česky dodávám „ čučíš co? zřejmě slušném oddíl“:) a tady jsem na svého guida opět pyšná. Víťa slézá stěnu bez fixů ke mně jako pavouk, dělá další štand a opět mě spouští dolů.Za chvíli už uháníme dolů po ledovci, nohy se mi boří do už měkkého sněhu. Začíná být nesnesitelné vedro. Zastavujeme, a na Víťovu radu otevírám víko od vaku a piju vodu přímo.

Teď teprve vidím, co jsme to vlastně po tmě lezli…věru, je to docela prásk :)

Zastavuju čím dál častěji a Víťa mě musí trochu popohánět, přece jen máme být na Midech do 15:30, protože na Víťu bude čekat jeho klient Zdenek. Cítím se nešťastně, když vídím jak se Víťovi odvíjí lano z ruky a pak se mezi námi napíná a prosím ještě o minutku…Rozmrzlé prsty na nohou bolí, a další co cítím je jen ohromná žízeň. Vedro je větší a větší až mi přijde nesnesitelné. Svlíkám co můžu :)
Asi v půli Taculu mi rozmrzá voda v hadičce. Mám vztek jako nikdy. Víťa mě popohání. Plato pod Taculem se zdá být nekonečné. Domlouváme se na tom, že na křižovatce pod chatou počkám u batohu a Víťa zaběhne pro věci na chatu. Když docházíme ve 14:00 na křižovatku pod chatou, zjišťujeme, že už to nahoru na lanovku do 15:30 nestihneme. Mrzí mě to. Víťa přináší můj pytel s věcma, a říká, že je vše jinak. Přichází fronta a tak oni se Zdenkem sjedou dolů do Chamomix a najdou náhradní plán. Celé údolí se už zahalilo do mlhy. Cesta na Midi, je podle mého očekávání hrozná, tady už lezu jak šnek a Víťa mě musí popohánět (věděl proč) a hřebínek ve vrchní části je podle očekávání hoodně výživný. Nadávám, proč ty blbci francouzský nemohli udělat lanovku rovnou od chaty Cosmiques.

Když dolezláme nahoru, stojíme za zábradlím a sundaváme si mačky, začínají se sypat sněhové vločky, které spíš připomínají polystyrenové kuličky. Poplácám jsem Víťu po zádech a říkám „seš Bůh Víťo“. A je to tak. Víťa je pro mě Horský Bůh, mám ho moc ráda a vážím si ho. Připravil mi nezapomenutelný zážitek. A tak si teď říkám, že všechno co se stane má svůj význam a že co tě nezabije, to tě posílí a tak jsem v podstatě ráda, že to loni dopadlo jak to dopadlo, protože bez toho bych tady teď s Víťou nebyla. Jemu přeju samozřejmě hodně klientů, a vám všem bych přála „zažít“ něco s Víťou.

Všem vám přeju hodně moc krásných zážitků, hodně výstupů a šťastných návratů.


  1. Komentáře: 20 - “Co tě nezabije, to tě posílí aneb Jak to dělají bohové”

  2. Miki | 27.09.2010 - 14:22:02 | Reagovat

    Pěkné čtení Martino a Viktore. Asi slušnej oddíl. Velká gratulace :-D

  3. ranpa | 27.09.2010 - 19:44:45 | Reagovat

    mraky písmenek na jedno nadechnutí, k tomu výtečný obrázky. Marmoško díky!

  4. JUher | 27.09.2010 - 20:44:36 | Reagovat

    Blahopřeji k pěknému výkonu. Jsi hvězda. Shodou okolností to byl také můj první výstup na Blanc, taže jsem si při čtení i trochu zavzpomínal.

  5. Vláďa | 28.09.2010 - 06:53:53 | Reagovat

    Nádhera…!

  6. Zuzka-Alpy4000.cz | 28.09.2010 - 16:18:59 | Reagovat

    Martino….napsala jsi to krásně.. Zuzka+ Honzik+pejsci…..a Viktor

  7. PiC | 28.09.2010 - 17:25:56 | Reagovat

    1* :-)

  8. Radunice | 28.09.2010 - 19:36:18 | Reagovat

    …tak gratuluji Marti :-), je tam krásně viď a ta dřina stojí za to …ve středu tě doufám uvidím na schůzi!!!

  9. Martina Marmoška | 28.09.2010 - 20:49:09 | Reagovat

    Ahoj všem, doneslo se mi už při dnešním přejezdu Rozvadova, že článek vyšel, tak aspoň jeden důvod proč se těšit z hor zpátky do reality..:-) Všem VÁM díky moc za krásný slovíčka, všech si moc vážím(těch od Jardy obzvášť). S “mýma” se uvidíme určo na schůzi v DC :-)

  10. PiC | 29.09.2010 - 06:40:55 | Reagovat

    Budem se těšit :-)
    Radůzka také někde byla,tak nám také něco poví ;-)

  11. Houba | 29.09.2010 - 07:59:52 | Reagovat

    Článek od srdce – tak, jak to Martina umí. Díky a budu se těšit na vyprávění! :o)

  12. Zdeněk | 29.09.2010 - 11:57:23 | Reagovat

    Konečně máš splněný sen! Dobrý výkon Martino!
    Dík za připomenutí zážitku a za krásné fotky.

  13. Vlada S.E.D. | 29.09.2010 - 12:26:07 | Reagovat

    Ještě jednou gratuluji !!! … ale ty tvoje krůčky bych rád viděl :-)

  14. Fábera | 29.09.2010 - 16:35:28 | Reagovat

    Opravdu hezké, i když poněkud dlouhé čtení z jistě fajn zážitku. Hlavně ta nádherná modrá na obrázcích, ta zahřeje.
    Modrá je dobrá!

  15. Anonymous | 07.10.2010 - 08:57:06 | Reagovat

    Ahoj Marťo :)
    já myslím, že článek je tak akorát .)….a navíc báječný, jako vždycky (3x jsem zamačkávala slzu)
    Taky mám jeden sen “Matterhorn” – tak si ho tak potichu sním a věřím, že jednou……

    P.S. Všechny zdravím :)

  16. Světlana | 07.10.2010 - 09:37:49 | Reagovat

    Ten “anonymous” jsem byla ja

  17. Martina Marmoška | 07.10.2010 - 17:33:37 | Reagovat

    :-)) díky Světluš! Ale máš “Áčko” za včerejší schůzi……:-)

  18. Martina Marmoška | 07.10.2010 - 17:37:06 | Reagovat

    ….jo, a jak říkal kdysi Jirka Kratochvíl….nenech svůj sen příliš dlouho spát, neboť čím déle bude spát, tím obtížnější bude ho vzbudit…..věřím a přeju Ti, ať si ho splníš!

  19. Jindra | 11.10.2010 - 11:14:01 | Reagovat

    To byl takřka hollywoodský scénář, malej Vertical Limit. Nezbývá než smeknout před sílou Tvého climberského ducha a fyzičkou, která šla na 200%! :-)

  20. Pítrs S.E.D. | 24.11.2010 - 14:49:46 | Reagovat

    Slušný výkon Martino a Víťo, taky bych se tam rád podíval tak mi potom dáš instrukce kudy a kam čao P.

  21. Martina Marmoška | 25.11.2010 - 09:07:21 | Reagovat

    No nekecej Pítrs, že sis to konečně taky přečetl…to tě nalákal ten můj medailonek co se promítal na LB ne? :-))) Jasně že vám všem ze S.E.D.dám instrukce, parťáci moji zlatí :o)

Post a Comment

Buď emailem informován na velké slevové akce a výprodeje zboží horolezeckého obchodu:

ECstore.cz

Zde vyplňte Váš email pro odběr akčních nabídek: